Hned tato první příhoda, kdy jsem málem zůstal v Brně, mne překvapivě uklidní, protože vím, že pokud hned zpočátku nenastanou zmatky a problémy, není něco v pořádku. Ještě více mne pak pobaví představa příjezdu do Istanbulu a našeho ubytování v hotelu, o kterém nikdo v autobuse neví ani jak se jmenuje. CKM poskytuje služby opravdu na "světové" úrovni.

Z Brna odjíždíme místo ve 23 hodin již o půl jedenácté a několik lidí ze seznamu chybí. Přestože autobus je již plný a v Bratislavě má přistoupit dalších šest lidí, Turky to nijak zvlášť nevzrušuje. Teprve nyní se začnu rozhlížet po autobuse a zjišťuji, že uvnitř to nevypadá tak strašně jak na první pohled zvenčí. Pravda, bar tu sice není, video nefunguje, osvětlení nad sedadly také ne, ale klimatizace, pokud ji řidič centrálně zapne, je oproti starým Karosám velkou výhodou. Také společnost v autobuse se jeví jako značně pestrá. Od lidí, kteří jedou jen na skok do Istanbulu, přes kšeftaře, až po dobrodruhy a cestovatele nám podobné.

Před Bratislavou zastavujeme u dálničního benzínového čerpadla a je krátká přestávka, proto jsem se rozhodl posvačit. Do Bratislavy přijíždíme něco málo před půl jednou a brzy je zřejmé, že Turci se tady příliš nevyznají.

Poté, co se jim nepodaří přejet v protisměru most přes Dunaj, vydávají se spokojeně výpadovkou ven směrem na Komárno místo toho, aby jeli k Parku kultury, kde mají přistoupit další lidé. Nakonec za pomoci dvou Syřanů, kteří chtěli v Bratislavě vystoupit a třech místních policistů se podaří Turky přesvědčit, aby se vrátili zpět do centra a pak pokračovali konečně správným směrem na hraniční přechod Rusovce-Rajka.

Zastávka na hranicích se protáhne na necelou hodinu, protože Turci a jeden Libanonec nemají v pořádku tranzitní víza přes Maďarsko. Kolem třetí hodiny v noci vjíždíme do Maďarska.

Po několika minutách jízdy pak usínám, abych se vzbudil kolem osmé ráno někde před Szegedem. Z reproduktorů u řidiče a nad našimi hlavami se vytrvale rozléhají po celém autobuse populární turecké písně, z nichž hlavně ta o Johnym (nebo o čem to vlastně bylo) nás potom provázela po celém Turecku.

Za hraničním přechodem do Jugoslávie v Horgoši je u malého motorestu přestávka, které všichni využijí k protáhnutí a ke svačině. To, že je motorest ještě zavřený, samozřejmě nikomu nevadí. Další cesta (nejprve po úzké cestě do Subotice a pak po dálnici přes Novi Sad a Bělehrad) probíhá vcelku poklidně až na několik vojenských kontrol, které prohlížejí především zavazadlový prostor. Venku začíná být dost vedro a poměrně fádní cestu zpestřují jen řidiči, pro něž červená na křižovatce nebo vůbec nějaké dopravní předpisy asi mnoho neznamenají. Na hranicích nebo na dálničních mýtech urychlují naši cestu podstrčením kartónu cigaret nebo láhví whisky, kterou celníci obzvlášť rádi přijímají.

Poté, co jsme projeli Bělehradem, ve kterém mě zaujala originálně řešená výstavba na okraji města, se ze zadní části autobusu začaly stále častěji ozývat hlasy požadující okamžitou přestávku v jízdě, kterou nakonec Turci museli udělat před Kragujevacem. Všechny zastávky, které jsme cestou tam i zpět měli, byly zpravidla u motorestů speciálně zaměřených na řidiče tureckých kamiónů. Po každé takové zastávce prošel jeden z řidičů autobusem a pár kapek něčeho, co připomínalo voňavku, nalil každému cestujícímu do dlaní (někomu na kalhoty). Rozhodně to příjemně osvěžilo.

Naše cesta Jugoslávií pokračovala přes Niš a pak po krásné cestě do hor, kdy jsme projížděli tunely vystřílenými v horském masivu a v údolí pod námi protékala dravá horská řeka. Tady v horách byla poslední zastávka v Jugoslávii. Od několika cestujících jsme se dověděli, že povinná výměna 10 dolarů byla v Bulharsku zrušena. Na hraničním přechodu do Bulharska (Gradina - Kalotina) opět vše proběhlo bez průtahů, jen přes hranice jsme museli přejít pěšky a celníci zběžně prohlédli autobus, čímž chtěli naznačit, že nedostali patřičný úplatek. Potom, co Turci odevzdali dva kartóny cigaret, jsme mohli odjet. Ještě před tím než jsme přešli hranice nám řidiči předali flašky, které by jim jinak Bulhaři jistě s chutí zabavili. Za hranicemi si je samozřejmě okamžitě vybrali zpět, i když jednu z nich museli hned zase obětovat jako poplatek za použití bulharské dálnice, která ovšem začínala až pár kilometrů před Sofií.

Bulharsko vypadalo, jako by všichni někam odešli: prázdné silnice, kromě Sofie žádné město poblíž dálnice, občas jen nějaké transparenty s budovatelskými hesly. Už v horách za hranicemi s Jugoslávií nás překvapily obrovské, několik desítek metrů dlouhé nápisy z kamenů na svazích kopců, které někoho nebo něco monstrózně oslavovaly. Někde blízko Plovdivu jsme večer zastavili na krátký odpočinek.

Motorest, lidi i nabízený sortiment jako by z oka vypadl vzoru socialismu - Sovětskému svazu : špinaví veksláci, hajzlbába, která drze vybírá dvě marky, obrovský špinavý obchod, kde se za pulty krčí nejen znudění prodavači, ale i to málo nepříliš lákavého zboží. Tak mě napadá, jak to asi bude vypadat o 200 kilometrů dál - v Turecku.

Cestu k hraničnímu přechodu (Kapitan Andrejevo - Kapikule) opět prospím. Na bulharské straně hranic probíhá vše stejně jako předtím v Kalotině. Pak přijíždíme na tureckou stranu... Je to největší hraniční přechod, jaký jsem kdy viděl a také asi nejlépe hlídaný. Cesta z bulharské strany se nejprve rozdělí na asi deset úzkých pruhů vzájemně oddělených vysokými ostrůvky. Na konci těchto ostrůvků probíhá pasová kontrola. Ti, kteří nemají vízum si jej zde mezitím mohou koupit za 10 dolarů. Menší problém tu má pouze jeden Čech, který vlastní rakouský pas. Čekání v řadě autobusů využijeme k tomu, že si jdeme vyměnit peníze. Přestože je asi půl jedné v noci, je skoro polovina ze stometrové řady poboček různých bank otevřená. My si vybíráme Sekerbank, kde je jeden z nejlepších kursů : 1 DM = 2493,47 TL Současný kurz   a vyměňujeme zde každý sto marek. Po pasové kontrole popojíždíme o dvě stě metrů dál, kde je zastřešený prostor podobný našim autobusovým nádražím. Zde probíhá celní kontrola. Všechny věci musíme vytáhnout z autobusu ven. U sousedního stanoviště vidíme jiné autobusy a lidi, kteří musí rozbalovat všechna zavazadla. My máme štěstí, protože náš autobus i řidiči jsou z Turecka a po malém úplatku můžeme bez kontroly naložit vše zpět. Jízdní pruhy se pak v několika zpomalovacích zatáčkách spojují, projíždíme kolem vysoké strážní věže a po dalším úplatku míjíme poslední kontrolní stanici celnice. Po pár stech metrech nás rozsvícenými majáky zastaví auto s nápisem Trafic Polis. Nevíme, co se děje, ale naši řidiči s úsměvem klidně vystoupí a policistům předají dva kartóny cigaret.

Po pár minutách pak přijíždíme do prvního většího města v Turecku, do Edirne, kterému se také říká Drinopol nebo Brána Orientu. Musím přiznat, že něco takového jsem nečekal, hlavně potom, co jsme viděli v Bulharsku. Je to dokonalý kontrast. Přestože je hodně po půlnoci, město úplně září stovkami neónů, otevřené jsou některé restaurace a spousta stánků s občerstvením nebo ovocem a zeleninou s obrovským až neskutečným výběrem. V centru města projíždíme kolem zdejších nejvýznamnějších památek : Selimovy a Staré mešity. U motorestu za Edirne je pak poslední zastávka před Istanbulem. Zatímco řidiči a někteří cestující pijí kávu nebo čaj a autobus je důkladně umýván, jdeme si prohlédnout malý krámek, který s restaurací a pumpou sousedí.

Sortiment je opravdu široký a poměrně i lákavý od ovoce přes plechovky s kolou až po magnetofonové kazety, ale my zatím nemáme důvod utrácet. V autobuse pak ještě ochutnáváme místní pivo Efes Bíra, které nám nabídne jeden ze spolucestujících. Poslední věc, kterou zaslechnu než usnu, je Tomášovo rozjímání o tom, jestli je ta flaška od piva zálohovaná.