|
Na druhý den dopoledne jsme se rozloučili s Miadem a Ahmed nás doprovodil na nádraží, odkud jsme chtěli pokračovat v další cestě. Vlak měl jet až za několik hodin, a proto jsme se vydali hledat autobusové nádraží. Moc námahy nám to nedalo, stačilo pouze určit správnou ulici, která nás pak zavedla přímo k terminálu. Autobusy sice vypadaly jako z chudších oblastí Afriky, ale dopravní prostředky to každopádně byly. Podařilo se nám zjistit, že jeden z autobusů pojede do Tartusu, přístavu asi 50 kilometrů na jih od Latákie. Navíc zde zastavují vlaky jedoucí do Damašku. Čas odjezdu nám ale řidič neřekl, protože si nebyl jistý, za jak dlouho bude autobus připraven k odjezdu ( plně obsazen cestujícími). Netrvalo to ani tak dlouho a odjížděli jsme z města, v kterém jsme toho sice moc neviděli, ale které nám přesto připravilo spoustu zážitků. Před polednem jsme přijeli do Tartusu. Naše kroky nejprve směřovaly na vlakové nádraží, kde jsme zjistili, že rychlík do Damašku nám jede až v jednu hodinu v noci. Na chvíli jsme si sedli do nádražní restaurace a dali si Fantu a vodu. Seděli jsme a odpočívali a pod nohama nám pobíhala hladová myš, kterou tady brali jako štamgasta a vůbec si jí nevšímali. Po krátké úvaze jsme se rozhodli sejít dolů k moři a prohlédnout si trochu město. Cestou k moři jsme nakoupili ovoce, hlavně levné hrozny. Pár metrů od pláže jsme objevili malý parčík, který přímo zval k polednímu odpočinku. Ve stínu stromů jsme se rozvalili na trávě a pojídali ovoce a zmrzlinu, která svou konzistencí připomínala spíš táhnoucí se gumu. Den příjemně plynul v nicnedělání, ovoce se nám časem přejedlo, navíc hrozny byly hořké, a tak jsme se k večeru přesunuli na pláž, podívat se na západ slunce. Pláž byla kamenitá a ne moc hezká, ale pohled na slunce mizící ve vlnách stál za to. Několik kilometrů od pobřeží byl vidět ostrov Arwad, který je využíván jako místo mnoha výletů a především domov místních rybářů. Dostali jsme hlad. |
 Zatímco za námi s přibývajícím soumrakem začali korzovat lidé, my jsme vytáhli ešus a vařič a začali připravovat skromnou večeři. Jako předkrm jsme si vybrali pudink se zbylým ovocem. Nechtělo se mu moc zhoustnout, ale to nás neodradilo. Jako další chod následovala francouzská polévka. Uvažovali jsme ještě o čaji, ale pohled na ešus už přijatelnou chuť tohoto nápoje nezaručoval. Kolem se začala prohánět spousta malých krabů a nějakých pavouků. Protože už jsem o dalším vaření během naší cesty neuvažoval, rozhodl jsem se zbylý líh efektně zlikvidovat. Rozlili jsme ho kolem sebe v širokých kruzích, zapálili a bavili se tím, jaký to kolem vyvolalo rozruch. Kolem deváté jsme se pak vydali zpět na nádraží. Tam jsem si zašel nejprve na záchod a doplnit zásoby vody. Když jsem se vrátil, Tomáš mi rozčíleně vyprávěl, že přišel nějaký chlapík, vydával se za policajta a chtěl, aby s ním a našimi věcmi někam šel, což samozřejmě odmítl. Za chvíli se ovšem policista vrátil, tentokrát už v uniformě, a znovu po nás chtěl, abychom šli s ním. Našemu vysvětlování, že čekáme na vlak a že s ním nepůjdeme, nerozuměl. Naštěstí se objevil nějaký člověk, který uměl anglicky, a vysvětlil nám, že je to běžná kontrola, která se u cizinců provádí. |
|
Neradi, ale nechali jsme se přesvědčit. Odvedli nás do malé budky kousek za nádražím a nechali si otevřít naše bágly. Nejdřív chtěli, abychom vytáhli všechny věci ven, ale pak si to rozmysleli. Anglicky mluvící člověk, z kterého se vyklubal železničář, nám pak vysvětlil, že to museli udělat, protože by se mohl objevit nějaký práskač, který by toto "zanedbání povinností ohrožující bezpečnost hlavního města svobodné lidově demokratické arabské republiky" okamžitě bonznul. Když policajti viděli, že to chápeme, nabídli nám čaj a pak nás odvedli zpět na nádraží, kde jsme si konečně mohli koupit jízdenky a pokračovali v rozhovoru s železničářem, který nadšeně obhajoval výhody demokratického zřízení v Sýrii a litoval nás, že teď máme kapitalismus. Když viděl, jak si Tomáš připravuje šumák, zajímalo ho, co to je a hned lahodný nápoj vyzkoušel. Chutí moc nadšený nebyl a jeden z policistů, kterému taky nabídl, dokonce drahocennou tekutinu vyplivl na zem. Pak je začala zajímat moje krabička s čokoládami, jestli tam mám nějaké léky. Nabídnutá čokoláda je potěšila podstatně víc než šumák a ještě větší radost měli, když jsem jim na obalu ukázal arabsky napsané složení. Pomalu se blížila doba příjezdu vlaku, proto jsme se přesunuli ven k nástupišti. Kolem nás začal pobíhat veliký, asi 7 centimetrů dlouhý brouk, který nám běhal po rukách a lechtal nás chlupatýma nohama. Bohužel chvilku na to ho jeden nerudný cestující zašlápl. Asi ho rozčílilo, že vlak už měl přes hodinu zpoždění. Nakonec jsme se dočkali. |
Železničář nám přidělil jako doprovod jednoho chlapíka, který nám ukázal naše místa ve vlaku. Sedadla byla docela pohodlná, ale trochu nás překvapilo, že ve vlaku je úplná tma. Nezbývalo, než si sednout co nejblíž k oknu, tedy co nejdál od uličky, sundat si hodinky a jednou rukou si neustále držet ledvinku. Cestující, stejně jako průvodčí, se po vlaku pohybovali za pomocí krátkých záblesků baterky nebo zapalovače. Přes všechny obavy jsem nakonec usnul. Časně ráno mě vzbudil delší dobu nepoznaný pocit - byla mi zima. Při pohledu z okna bylo vidět velké oranžové slunce nízko nad obzorem a široko daleko kolem písečné duny. V jednu chvíli se mezi dunami objevila vojenská základna s několika tanky T-55. Za necelou hodinu jsme se pak přiblížili k Damašku, který vlak objížděl širokým obloukem ze severovýchodu na jih. Rychlík překvapivě nejel až na nádraží v centru, ale ukončil jízdu už na jednom předměstí, odkud se jelo do centra autobusem. Člověk, který nás doprovázel z Tartusu, nám pomohl najít správný autobus a spolu s ním jsme pak odjeli do centra, kde se s námi rozloučil.
|
