Namočil jsem si čepici, ale ta byla za pár minut suchá jak troud a úplně jsem cítil, jak se mi v hlavě vaří mozek. Když jsme konečně došli do centra, neměli jsme na nějaké prohlížení pamětihodností ani pomyšlení. Podél zdi oddělující historickou část města jsme prošli kolem nějaké demonstrace Palestinců, proplétali se širokou autostrádou mezi stovkami žlutých taxi, koupili si osvěžující limonádu a došli k hlavnímu vlakovému nádraží. Vlaky odsud sice již neodjížděly, ale my jsme nádražní budovu a především její příjemný chládek využili k odpočinku. Všude kolem po ulicích se pohybovala spousta policistů, vojáků i civilistů vyzbrojených minimálně pistolí. Vypadalo to, že snad každý třetí člověk v Damašku nosí zbraň. Proti nádraží byl nějaký křesťanský kostel a na jeho vnější zdi vodovodní kohoutek sna řetězu přivázaným plechovým hrnkem. Doplnili jsme vodu a vydali se na prohlídku súku. Bazar vypadal poněkud chudší než v Istanbulu, ale stejně tady byla spousta zajímavých věcí, což víc než nás zaujalo skupinku francouzských turistů, kteří byli jedni z mála evropských návštěvníků Sýrie, které jsme během našeho pobytu zde potkali.

Chvíli jsme se proplétali spletí uliček starého města, které byly na mnoha místech rozkopané nebo zacpané různým nákladem a auty. Jedna z širších a o to víc rozkopaných ulic nás dovedla zpět k autostrádě, kterou jsme přešli po lávce pro pěší a kolem několika hotelů a cestovních kanceláří pak došli k parku, který jsme nemohli nevyužít k příjemnému odpočinku. Odpočívat jsme tady museli dost často, protože klimatické podmínky , obzvlášť v srpnu, jsou pro nás, obyvatele severního mírného pásma, přímo vražedné. V parku bylo příjemně, klid a navíc pitná voda. Chvíli jenom rušil prodavač limonád a plodů opuncií. Se Samim jsme byli domluveni, že přijdeme kolem půl sedmé. Podařilo se nám koupit lístky na městskou dopravu a dokonce i nasednout do správného autobusu a v sedm jsme stáli před Samiho domem. Byl trochu nespokojený, že jsme se opozdili, ale za

chvíli přišlo několik jeho známých z okolí a my jsme se s nimi začali bavit. Po osmé hodině nám Sami oznámil, že půjdeme navštívit jeho přítele, který je známým lidovým zpěvákem. Kus cesty jsme jeli nejprve autobusem, pak jsme přesedli do malého mikrobusu. V autě určeném pro osm lidí byla ve chvíli, kdy jsme do něj nastupovali, už asi 12 lidí, takže jsme se vmáčkli jen s problémy a poté, co se po nás vtlačilo dovnitř ještě pár lidí, nešly skoro zavřít dveře. Když jsme se rozjeli, uslyšel jsem slabý náraz na zadní dveře. Byl to další cestující, který vyskočil na nárazník, jednou rukou se držel za nosič na střeše a druhou podával dovnitř peníze pro řidiče. Tomášovi se cesta moc nelíbila, protože mu bylo špatně a celou dobu měl hlavu vystrčenou z okénka, aby náhodou neznečistil spolucestující.V ulicích kolem bylo s přibývajícím soumrakem a s klesající teplotou stále více lidí, všude rostl hluk od troubících aut a město konečně začalo žít. Tomáš to ovšem vnímal z poněkud jiného pohledu, protože každá zastávka na přeplněných křižovatkách plných výfukových plynů na něj působila jako dávidlo, a tak jenom nadával a řval, aby se řidič rozjel, aby proudící vzduch mohl uklidnit jeho rozdováděný žaludek. Na jedné křižovatce, když vedle nás zastavil náklaďák s melouny, to už s ním vypadalo opravdu špatně. Dlouho jsme se s Liborem tak nenasmáli...

Konečně jsme dorazili na místo. Z nedalekého minaretu se ozývalo muezínovo svolávání k modlitbě, až jsme se lekli, jestli nás Sami nevede právě za ním. Po několika minutách jsme však zabočili do jedné menší uličky, která byla napříč přehrazena auty. Uprostřed ulice bylo asi třicet tančících lidí a kolem nich několik hudebníků převážně s bubínky derbaki. Sotva jsme došli k rozveselenému davu, byli jsme vtaženi do tančícího kruhu, zatímco Sami se zdravil se svými známými. Tančit "dabki" nám moc nešlo, protože rytmus a krokové variace jsme poněkud nezvládli, za to se nám všem přítomným podařilo pošlapat nohy. Dalším snahám o naše zapojení do všeobecného veselí jsme se úspěšně bránili tu nápadně drženou sklenkou čaje, tu šálkem s kávou, tu vhodně volenými pohyby se zapálenou cigaretou, popřípadě násilným vytrhnutím se ze spárů tance chtivých fanatiků. Brzy se nám dostalo vysvětlení, že slavnost, na kterou jsme se připletli, je svatba, jejíž oslavy probíhají již třetí den (to vše za nepřetržitého tance). Ženich ani nevěsta se už mezi oslavujícími nenacházeli, ale cukroví na nás ještě zbylo. K našemu překvapení byl skoro každý člověk, kterého nám představili, bratr ženicha. Jeden z nich byl voják, který uměl trochu rusky, ale daleko větší překvapení nám způsobil jiný z přítomných. Ten totiž před lety studoval v Československu na strojní průmyslovce, takže jsme si zase jednou popovídali bez jazykových problémů. Večer příjemně ubíhal a za pomoci objeveného tlumočníka jsme si mohli popovídat i s ostatními přítomnými. Dověděli jsme se, že jeden z hudebníků hraje v orchestru syrského státního rozhlasu, jiný že je po předcích žid a spoustu dalších zajímavých i nezajímavých věcí. Kolem půlnoci jsme oslavu opustili, protože nám Sami navrhl, abychom vyjeli na horu nad Damaškem, odkud je prý nádherný pohled na noční město.

Bohužel žádný autobus už nahoru nejel a taxikáři chtěli moc peněz a navíc zaplatit i cestu zpátky. Nakonec jsme ten výlet vzdali a vydali se na cestu zpět k Samimu domů.

Cesta nám trvala poněkud déle, protože nám nechtěl zastavit žádný taxík a ty, které zastavily, nechtěly jet na určené místo, což Samiho docela rozčílilo. Vyspali jsme se docela dobře na zemi na verandě, jenom nás naštval jeden ze Samiho příbuzných, který na Tomášův dotaz po našem sáčku s chlebem vtipně odpověděl: "chljeba nět" a v noci strašně chrápal. Ráno šel Sami do práce a my se vydali na další prohlídku města a hlavně najít autobusové nádraží a koupit lístek do Palmyry. Do centra jsme dojeli autobusem. Na náměstí Mučedníků v centru jsme prošli přes tržiště s ovocem a zeleninou, kde jsme kromě ovoce doplnili i zásoby vody. Objevili jsme cestovní kancelář, ale tam nám nepomohli, protože jezdili jen do Turecka a do Evropy. Naproti parku, kde jsme minulý den odpočívali, za mimoúrovňovou křižovatkou, bylo sice nádraží, ale jen autobusů městské dopravy. Rozhodli jsme se, že splníme Samiho přání a pojedeme ho navštívit do práce. Několika lidem jsme ukázali lístek s adresou a za chvíli jsme seděli v autobuse uhánějícím někam na předměstí. Všechno vypadalo podle Samiho popisu, dokonce i mrakodrap společnosti Shell. Tam ovšem Samiho nikdo neznal. Trochu nás to naštvalo, protože nás Sami pozval na oběd, ale co se dalo dělat. Vrátili jsme se na nádraží a zkusili jiný směr, protože v Damašku má sídlo víc petrolejářských firem a adresa, kterou jsme dostali, nemusela být jednoznačná. Pěšky jsme došli na pěkné kruhové náměstí Umawiyyin obklopené moderními budovami a zarámované panorámatem nedalekých hor. Ovšem, když si chtěl Libor toto zajímavé místo vyfotografovat, dostali jsme se nečekaně do konfliktu s vojenskou hlídkou, která po nás s namířenými zbraněmi nekompromisně požadovala vydání filmu.

Nakonec se nám podařilo zachránit film vysvětlením, že jsme nic nefotili, ale jen opravovali foťák. Začalo už být zase pořádně horko a nám se vůbec nechtělo jít zpátky do centra pěšky. Po usilovném snažení se nám podařilo zastavit taxík. Mysleli jsme si, že tím je vyřešen i náš problém s hledáním nádraží. Bohužel řidič nedokázal pochopit, kam vlastně chceme jet, navíc neměl v autě ani taxametr, a tak jsme po chvíli jízdu ukončili k jeho i naší nespokojenosti.

Autobusové nádraží se nám nakonec podařilo přece jen najít. To ovšem zdaleka neznamenalo, že bychom měli vyhráno, protože v hale, kde se prodávali lístky, bylo hodně lidí, několik prodejních přepážek, u nich několik dlouhých front, ale nikdo, kdo by lístky prodával. K našemu překvapení jsme zde potkali jednoho z kluků, kteří nám v Aleppu pomáhali najít hotel. Nabídl se, že nám pomůže koupit lístek. Moc úspěšný ovšem nebyl, proto nám poradil, že máme raději než normální autobus použít autobus cestovní kanceláře Karnak, který je sice dražší, ale jezdí s ní bez větších problémů většina zahraničních turistů. Kancelář Karnaku byla nedaleko a opravdu zde nebyl problém lístek koupit. Stál nás asi 125 korun.

Mezitím, co si úřednice opisovala do seznamu údaje z našich pasů, nám nabídl sympaticky vyhlížející stařík kávu. Naše sympatie brzy ztratil, když po nás chtěl 10 liber. Přesto jsme se k Samimu vraceli spokojeni s vědomím, že zítra ráno vyrazíme do "top" bodu naší cesty, o jehož návštěvě jsem ještě před pár týdny jenom snil, do Palmyry. Sami nebyl ještě doma, tak jsme čekali venku a u nedaleko stojícího prodavače jsme si koupili lákavě vypadající, jak on říkal sandwich (shawarmu). Na rožni měl napíchnutý veliký kus skopového, z kterého okrajoval malé kousky, které pak se směsí zeleniny balil do chlebové placky. Bylo to opravdu výborné. Když jsme se znovu vrátili před Samiho dům, nebyl pořád ještě doma, ale překvapivě nám otevřela jeho sestra, kterou jsme tak měli poprvé možnost vidět. Sami přišel asi za hodinu a byl poměrně rozladěn, že jsme ho nebyli navštívit. Vysvětlili jsme mu, jak to bylo, ale uklidnil se teprve, když jsme ho vyfotografovali, čímž je tady spousta lidí docela posedlých. Donesl nám ukázat několik časopisů, u kterých nás nejprve zaskočilo, že první stranu mají tam, kde je u nás poslední. Ukázal nám také chloubu své domácnosti, velký větrák. Když jsme mu řekli, že na druhý den odjíždíme do Palmyry, tak nám s politováním oznámil, že u něj nemůžeme přespat, protože v noci odlétá na Kubu. Vylezl s námi proto na střechu domu, odkud nám ukázal nedaleký parčík mezi domy, kde se můžeme v klidu vyspat. Ještě chvíli jsme u něj zůstali, pak jsme se rozloučili a vydali se hledat nocležiště. Parčík byl pěkný až na to, že si kolem pořád hrály nějaké děti a v noci kolem jezdilo nějaké auto. Spalo se nám dobře, protože tady v Damašku bylo v noci o poznání chladněji než u moře a nebyl tu tak vlhký vzduch a hlavně nekousali komáři.