Majitel rikši byl v cíli cesty trochu nespokojen se zaplacenou částkou, ale nekompromisní Němka ho patřičně usměrnila. Bylo na ní vidět, že ví, jak se tady má jednat s lidmi, ať to byl vedoucí cestovky, majitel restaurace nebo žebrající děti Šéfa informační komůrky (kancelář se tomu říct nedalo) jsme vyrušili zrovna při modlitbách, proto jsme museli chvíli počkat. Čekání nám ale nebylo nic platné, protože jsme se od něj stejně nic nedověděli, dokonce nám ani nedovolil nechat si u něj zavazadla. Ve vedle stojící restauraci jsme doplnili vodu a vydali se směrem k městskému muzeu. Tam měli polední nebo spíš celoodpolední přestávku a tak jsme opět neuspěli. Úspěch se dostavil až v malé restauraci pár metrů od muzea. Tam jsme zjistili, že místní autobus pojede do Homsu asi za tři hodiny. Po slibu, že se vrátíme a dáme si něco k jídlu, nám majitel dovolil, abychom si u něj nechali věci.

Konečně jsme se mohli vydat na prohlídku Palmyry. Přestože jsme byli uprostřed pouště, nebylo díky vanoucímu větru horko tak strašné, jak jsem původně čekal. Rozvalinám starověkého města vévodí kolonáda, kterou slavnostně procházela každá karavana z východu před vstupem do centra města. Kolonáda byla lemována řadou sloupů s výstupky, na nichž stávaly sochy zpodobňující měšťany, kteří

se významně zasloužili o rozvoj a blahobyt města, v době jeho největší slávy, což bylo za vlády královny Zenóbie před 2 000 lety. Po vpádu Římanů bylo město zničeno a do dnešních dnů zůstaly jen zbytky Velké kolonády, zrekonstruované divadlo a rozvaliny dalších staveb. Palmyra ale zůstala důležitou křižovatkou i v pozdějších dobách, o čemž svědčí zbytky vojenských pevností na vrcholcích kolem města.

Prohlídku jsme začali u jedné z těchto pevností, která byla nejblíž. Pak jsme si prohlédli kolonádu a šli si odpočinout do malého amfiteátru, kde jsme chvíli poslouchali nějakého flétnistu, který sem přišel kvůli akustice nebo spíš za výdělkem. Mezitím přijel autobus s japonskými turisty, kteří udělali bleskovou prohlídku a rychle se jeli schovat do hotelu.

Když jsme tak odpočívali ve stínu tisíciletých sloupů, přisedl si k nám nějaký Saud a dal se s námi do řeči. Ptal se, odkud jsme a kam jedeme a sám nám řekl, že je ze Saudské Arábie a že je na několikatýdenní dovolené se svými dvěma ženami a několika dětmi. Po chvíli povídání konstatoval, že tak dlouhá cesta, jakou jsme ujeli, musela určitě stát hodně peněz. Když jsme mu řekli, že nás to celé stojí necelých 300 dolarů, myslel si, že jsme se spletli, protože tolik on běžně utratí za den.

Přesvědčili jsme ho, že je to opravdu všechno, co jsme za cestu dali, a on se nás pak zeptal, jestli nám nemůže nějak pomoci. Jakoukoliv pomoc jsme hrdě odmítli. Kolem hotelu Zenóbia jsme se pak pomalu vraceli zpět. V krámku, kde jsme si nechali věci, jsme si dali limonádu a bez většího zájmu sledovali, jak si Němci pochutnávají na skromném, ale jistě vydatném menu ve formě ovoce a nějaké kaše. Pak jsme vyrazili hledat zdejší autobusové nádraží. Cestou jsme museli odehnat pár žebrajících dětí. Nádraží jsme po chvíli našli a Němci se dali do řeči s domorodci, kteří buď čekali na autobus nebo se tu jen tak nudili s ostatními. Autobus měl jet přibližně za hodinu, tak jsme odevzdali pasy pro zapsání na seznam cestujících a v klidu čekali. Brzy jsme zjistili, že vyznat se v našich pasech je pro místního úředníka obtížné, protože nás přejmenoval na modrá, hnědá a modrozelená, tedy podle údajů o barvě očí.

Nadešel čas odjezdu a my jsme naskládali svoje věci do stařičkého autobusu. Za volant si sedl mladý kluk, o němž jsem si nebyl moc jistý, zda má vůbec řidičák. Ale, jak se tady říká: "Inš Allah". Vyjeli jsme z nádraží a projížděli snad všemi ulicemi Tadmuru za neustálého troubení. Po čtvrthodině tohoto představení jsme se vrátili zpět na nádraží a museli si přesednout do jiného autobusu s jiným řidičem. Pochopili jsme, že ta zkušební jízda byla jenom slavnostní ukázkou toho, že má Palmyra nového řidiče.

V druhém autobuse jsme dostali čestná místa vpředu, bohužel kolmo ke směru jízdy a navíc hned vedle skříně s motorem. Hned, jak jsme vyrazili, mne trefil otevřeným okýnkem do oka malý kamínek a další půlhodinu jsem viděl vše rozmazaně, jak jsem se ho snažil dostat ven. Když po nás po chvíli chtěli peníze za lístky, zakázali nám Němci cokoliv platit s tím, že to vyřídí sami, protože nás by se určitě prohnaní arabáči pokusili okrást. Tím, že jsme seděli bokem ke směru jízdy, měli jsme dokonalý přehled o dění v celém autobusu. Řidič oblečený v dlouhé bílé galábii a se sandály na nohou působil dojmem, že za volantem sedí jen proto, že tam náhodou bylo volné místo. Vpředu také seděla beduínka kojící malé dítě. To se v jednu chvíli, když autobus poskočil na nějakém výmolu, začalo dusit. Slabé bouchnutí do zad to spravilo až na to, že dítě pozvracelo cestujícího, který seděl naproti přes uličku. Toho to moc nevzrušilo, jen si otřel rukáv a spokojeně dál podřimoval. Další z našich spolucestujících nás upřeně pozoroval a sledoval, jestli si neděláme nějaké poznámky o poloze vojenských základen, které jsme míjeli. Vojáci nás zaujali něčím úplně jiným. Čas od času se na silnici uprostřed pouště nějaký objevil, stopnul autobus a svezl se pár kilometrů, aby zase vysedl na jiném místě v poušti a zmizel neznámo kam. Přibližně ve třetině cesty do Homsu se nám povážlivě začalo kouřit z motoru a vypadalo to, že jsme pro dnešek dojeli. Cestující ani řidič ovšem nejevili nejmenší známky nervozity, protože zřejmě šlo o běžnou událost. Po půlhodině jsme mohli pokračovat dál. Na chvíli jsme se ještě zastavili u pumpy, kde byl i malý krámek s občerstvením. Až do Homsu pak cesta pokračovala v poklidu, čehož jsme, pokud to stav silnice dovolil, využili ke spánku.

Na nádraží v Homsu jsme se málem nestihli rozloučit s Němci, kterým hned odjížděl další autobus, a Tomáš za nimi musel běžet, aby jim dal peníze za jízdenky. Chtěli jsme se vydat na vlakové nádraží, odkud bychom pokračovali do Hammy. Osud tomu chtěl jinak. Když jsme se chystali k odchodu z nádraží, přistoupil k nám nějaký kluk a ptal se nás

(jako obvykle), odkud jsme a kam jedeme. Narozdíl od většiny ostatních uměl anglicky rozhodně víc než těch pár frází a řekl nám, že studuje na zdejší univerzitě. Pak nás odvedl kousek stranou od hlídkujících policistů a prozradil nám, že je Kurd. Hned se vyptával, jestli víme o nové vlně bojů ve východním Turecku, ke kterým došlo po vybombardování několika kurdských základen. Ukázal nám fotografii vůdce jejich organizace a řekl nám, že hlavní sídlo jejich guerilly je v Libanonu. Začal nás přemlouvat, abychom odjeli s ním na tuto základnu, kde se připravují na přesun do bojů v Turecku. Slíbil nám, že se setkáme s jejich vůdcem, jehož největší chloubou je knihovna plná revolučních klasiků počínaje Marxem, přes Lenina, velkého Maa, až například po Husáka. Zeptal se nás, jak se Husákovi daří a politoval nás v souvislosti s imperialistickým převratem, ke kterému u nás došlo. Když jsme mu vysvětlili, že s ním do Libanonu nemůžeme, protože se vracíme domů a musíme v Istanbulu stihnout autobus, byl poněkud zklamán, ale přesto nám pomohl koupit lístky na autobus do Aleppa a srdečně se s námi rozloučil. Chtěli jsme jet původně jen do Hammy a podívat se na známá vodní kola - núrije nebo se jet podívat na křižácký hrad Crak de Chevalliers, ale náš nový kurdský známý byl už druhý člověk tady, který nám to vymlouval, protože prý je Hamma špinavé provinční město, kde kromě drzých zlodějů není nic zajímavého ( s tímto názorem na své rodné město by Raed rozhodně nesouhlasil). Autobus nebyl moc pohodlný a navíc jsme tu byli jediní nekuřáci. Venku se brzy setmělo a nám nezbylo nic jiného, než využit cestu ke spánku, samozřejmě s rukou na ledvince s penězi a doklady. Zdálo se mi, že projíždíme Hammou a pak míjíme majestátní křižácký hrad. To byl bohužel, jak jsem později zjistil, samozřejmě jen sen, protože hrad je asi 50 kilometrů západně od Homsu. Před půlnocí jsme dorazili do Aleppa. Od autobusového nádraží jsme zamířili k našemu známému parku, ale tam nás nepustil hlídač, tak jsme museli strávit noc dost nepohodlně na špinavém vlakovém nádraží.

Rozhodli jsme se využít toho aspoň tak, že zjistíme, kdy pojede rychlík do Istanbulu. Když jsme se po delší době dočkali úředníka u pokladny, nebylo nám to nic platné, protože angličtina nebyla jeho nejsilnější stránkou. Nejenom, že se mu pletly názvy dnů v týdnu, ale i číslovky, takže vlak mohl jet v úterý nebo ve čtvrtek, za dva dny nebo taky za čtyři. Cenu jízdenky jsme se už vůbec nedověděli a navíc nám ji odmítl prodat, protože se stejně jako jiné jízdenky prodává až těsně před odjezdem. Ráno, když otevřeli park, hned jsme se přesunuli z nádražní haly na trávník mezi stromy, kde jsme chtěli dohnat, co jsme nestihli v noci. V parku jsme strávili celý den s výjimkou několika krátkých vycházek do města, které jsme využili k nákupu výborných sandwichů a skvělých džusů. Přijali jsme také pozvání jednoho ze správců parku, který měl kousek od nás malý sklad s nářadím, na skleničku čaje. jsme se pokusili zjistit, kdy pojede vlak do Turecka. Tentokrát jsme byli úspěšnější protože jsme narazili na jiného úředníka, od něhož se nám podařilo zjistit, že Toros Expresi pojede s největší pravděpodobností zítra v poledne, ale jízdenky nám taky nechtěl prodat. Odpoledne si k nám v parku přisedl nějaký chlápek a přemlouval nás, ať s ním někam jdeme. Chvíli na to přišla skupinka kluků, kteří ho odehnali a nás před ním důrazně varovali. Pak se s námi chvilku bavili a přitom nám šli dost nápadně po peněženkách, čehož jsme si všimli, a nenápadně Tomášovi sebrali brýle, čehož jsme si nevšimli. Brýle mu za chvíli vrátili s tím, že si má na své věci dávat lepší pozor. Večer jsme se opláchli u nedalekého kohoutku s vodou, doplnili zásoby pití a šli se schovat do houští, aby nás náhodou příliš horliví hlídači nevyhnali ven a nemuseli tak strávit další noc na tom hnusném nádraží. Naštěstí jsme se schovali dobře, a tak jsme chvíli po muezínově svolávání k večerní modlitbě mohli spokojeně ulehnout k poslední noci v Sýrii.