V kupé nás navštívilo pár domorodců a obzvlášť jeden vypadal, že jsme ho dost zaujali. Rozhovor s ním byl docela zajímavý. Během necelé hodiny nám řekl název stanice, kde bude vystupovat, ukázal rukou na hory za oknem supícího vlaku a vzrušeně oznámil, že tam je "Osmania". Těsně před tím, než vystoupil, na mně vymámil adresu, kterou,pevně věřím, nebude chtít nikdy využít. Necelých sto kilometrů cesty z Aleppa do poslední syrské stanice před hranicemi nám trvalo neuvěřitelných devět hodin.

Na nádraží v Maydan Ikbis jsme nejprve doplnili vodu u pumpy, za poslední syrské peníze jsem si koupil limonádu a pak jsme byli eskortováni k výslechu na celnici. Celníci nám nejprve vzali pasy a karty s oprávněním pohybu po Sýrii a pak začal křížový výslech, ve kterém zjišťovali, kde jsme všude byli a především ověřovali údaje z našich pasů. Jejich otázky, které vyznívaly spíš jako vojenské povely, a kterým tak bylo dost špatně rozumět, nám chvílemi dělaly dost problémy. Zvlášť na pováženou vypadala situace, kdy Libor nerozuměl zkomolené otázce na jméno svého otce a zaváhal s odpovědí. Nakonec vše dopadlo dobře, dostali jsme výstupní razítka a mohli pokračovat v cestě. Venku už byla tma a po odjezdu z nádraží jsme se v důsledku již zmíněného stavu našeho vagónu ocitli v naprosté tmě. Jen hvězdná obloha nám slabě ozařovala území nikoho mezi Sýrií a Tureckem.

Projížděli jsme kolem jezera Tahtaköprü Baraji, pak vlak z ničeho nic zastavil a chvíli bylo slyšet jen žáby a cikády. Když se dal vlak opět do pohybu, slyšeli jsme nějaké hlasy a jak někdo běží a naskakuje do vagónu. po chvíli k nám do kupé přišel nějaký člověk a chtěl naše pasy. Zdálo se nám to dost divné a chtěli jsme vědět, proč a k čemu je potřebuje. Na naše otázky neodpověděl a zmizel. Za pár okamžiků vlak opět zastavil a kolem nás proběhlo několik pohraničníků. Celé toto divadlo probíhalo v naprosté tmě až na pár záblesků světla z baterek. Další cesta do Islahiye na turecké straně byla již relativně klidná.

Kolem jedenácté večer jsme přijeli na malé nádraží v Islahiyi, odevzdali pasy celníkům a doufali, že vše proběhne rychle a my budeme pokračovat v další cestě. Hlavně jsme se těšili, že se budeme moci konečně vyspat, protože jsme už toho měli za celý den dost. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít ! Asi po dvaceti minutách za námi přišel celník s několika pohraničníky, že nemáme vízum. To jsme samozřejmě věděli, ale spoléhaje na informace z turecké ambasády v Praze jsme počítali s tím, že vízum nám vystaví tady na celnici. To byl ale krutý omyl a při pohledu na celníka nám to brzy došlo. Museli jsme vystoupit z vlaku a jít na celnici, kde jsme pak zjistili, že jediný "světový" jazyk, kterým se můžeme dorozumět, je turečtina. Celník nám stále ukazoval, že v pasech máme výstupní razítka z Turecka a žádné nové vízum. Giris a cikis (vstup a výstup) bylo to jediné, co jsme z jeho řeči chápali zcela jasně. Rozpoutali jsme bouřlivou diskusi o tom, zda můžeme dostat vízum tady na hranicích za poplatek deset dolarů nebo musíme, jak tvrdil celník, jet zpět do Aleppa a tam si na turecké ambasádě nové vízum vyřídit. To by pro nás představovalo stejný problém, protože v pasech už jsme měli vyznačené výstupní razítko ze Sýrie. Veškerá diskuse pak skončila tím, že jsme byli donuceni vyložit naše zavazadla z vlaku, který vyjel na další cestu do Istanbulu, ale bez nás. Při pohledu na odjíždějící vlak a naše pasy v rukou neústupného celníka vypadala naše další cesta domů dost nejistě.

Po našem naléhání, že chceme volat na ambasádu, nás celník naložil do auta a odvezl na policejní stanici. Tam jim to připadalo asi zábavné, protože se jenom usmívali a na naši žádost o telefon nám vesele řekli, že jejich telefon se může používat jen pro služební účely. Po poradě s policisty se celník rozhodl, že nás odveze do hotelu. Odmítli jsme s tím, že nemáme peníze a že do žádného hotelu nechceme. To ho přirozeně nevyvedlo z míry a odvezl nás do baráku, který víc než hotel připomínal dekoraci z nějakého hororu. Po našem opětovném dotazu na telefon nás zavedli do prvního patra, kde na dřevěné desce ve zdi bylo něco, co vzdáleně připomínalo telefonní přístroj. Naše naděje pohasla po zjištění, že na ciferníku je zámek, od kterého pochopitelně nikdo neměl klíč. V té chvíli jsem si už přestával být jistý, zda je to ještě realita nebo nějaký bizarní sen. Celník nás pak odvezl do podstatně lepšího hotelu na náměstí. Bylo už půl druhé v noci, proto musel nejprve vzbudit majitele. Podařilo se nám ho přesvědčit, aby nás nechal zavolat na velvyslanectví, kde už ale pochopitelně nikdo nebyl. Odmítli jsme se ubytovat, ale celník zmizel z hotelu, bohužel i s našimi pasy a s tím, že pro nás ráno přijde a pošle nás zpět do Aleppa. Nakonec jsme se nechali odvést do pokoje, ve kterém bylo šest lůžek a koupelna s evropským WC. Moc veselo nám nebylo. Snažili jsme se zhodnotit naši situaci, ale nakonec jsme došli k závěru, že nejlepší bude najíst se, osprchovat, využít civilizovaného záchodu a po dlouhé době se vyspat na posteli. Takže přes naši přímo tragickou situaci jsme objevili i něco pozitivního. Rezignovali jsme na hledání nějakého řešení a šli spát. Probuzení do nového dne nás bohužel problémů nezbavilo. Dohodli jsme se na dalším postupu: za nic neplatit, dovolat se na ambasádu a nenechat se deportovat. Hoteliér po nás chtěl peníze a jako tlumočníka si přivedl svého asi dvanáctiletého syna. Telefonovat nás bez zaplacení samozřejmě nenechal a tak jsme se rozhodli jít telefonovat na poštu. První pokusy nebyly příliš úspěšné. Nedovolali jsme se na velvyslanectví v Ankaře ani na zastupitelství v Istanbulu. Nakonec to vyšlo na obchodní

zastupitelství, kde nám ale nijak nepomohli, jen jsme od nich získali správné číslo telefonu na velvyslanectví. Pak jsme se konečně dovolali. Vysvětlili jsme jim náš problém i s tím, že nás chtějí deportovat do Sýrie. Ujistili nás, že budou "intervenovat v náš prospěch" a že se máme snažit celníka nějak uklidnit. Po návratu do hotelu se brzy ukázal celník a chtěl nás odvést na nádraží. Hoteliér chtěl pro změnu zaplatit ubytování. My jsme nechtěli ani jedno, ani druhé a snažili jsme se přesvědčit celníka, aby šel s námi ještě jednou na poštu. Nakonec s námi šel, ale nechápal, že chceme, aby si promluvil s lidmi na naší ambasádě, kteří umí turecky. Na poště jsem objevil jednoho místního člověka, který před časem pracoval v Německu a německy tak trochu znal. Přeložil celníkovi, co po něm chceme, ale ten prohlásil, že není oprávněný s naším velvyslanectvím hovořit. Když jsme se dovolali a vysvětlili, že celník se s námi nechce bavit a nutí nás k odjezdu, dosáhli jsme přece jenom toho, že celník si telefon vzal, chvíli si s úřednicí na ambasádě povídal a pak, aniž by nás nechal hovor dokončit, zavěsil. Po návratu do hotelu začala být situace stále vypjatější. Když pochopili, že z nás peníze za hotel nedostanou, řekl celník majiteli hotelu něco, co ho dost rozčílilo, a nás pak naložil do auta a odvezl na nádraží. Tam stál nákladní vlak, ke kterému se nás snažil odtáhnout. Já jsem se mu vytrhnul, ale Tomáš se rozčílil a začal poněkud razantněji protestovat, za což se mu celník odměnil pár fackami. To už nás pěkně nasralo.

Mezitím se vlak rozjel a celník zrudl vzteky. Za chvíli se uklidnil a prohlásil, že za hodinu pojede další vlak a tím už rozhodně pojedeme. Věděli jsme, že naší poslední šancí je dostat se k telefonu a zůstat do poslední chvíle ve spojení s velvyslanectvím. Celník souhlasil, ale Libor musel zůstat na nádraží jako rukojmí. Na poštu to bylo pěšky skoro půl hodiny, proto jsme celou cestu běželi. Když Tomáš vytáčel číslo, věděli jsme, že peníze, které jsme měli vyměněné, nám stačí jen na necelou půlminutu hovoru. Vyměnit další peníze jsme nemohli, protože by po nás pak chtěli i za hotel. Když jsme se dovolali, zjistili jsme, o čem se s nimi celník bavil. Úřednice z velvyslanectví mu prý vysvětlovala, že povolení k vydání víz dostane celník do půl hodiny od svého nadřízeného v Gaziantepu. Celník na to měl odpovědět, že to není možné, že on není oprávněn víza vydat a že nás pošle zpátky do Sýrie. Dověděli jsme se, že s takovým idiotem prý ještě nikdo z ambasády nemluvil. V tu chvíli se na poštu vřítil celník a sápal se po nás. Tomáš křečovitě svíral sluchátko, naši poslední

naději. Celník mu ho přesto vzal a chvíli s naším zastupitelstvím mluvil. Viděl jsem, že má v ruce naše pasy, ale Libor s ním nepřišel. Když jsme se opět dostali k telefonu, dověděli jsme se radostnou zprávu, že vše je v pořádku a máme tranzitní vízum na tři dny a navíc za něj nemusíme platit ani těch 10 dolarů. Celník byl najednou jak vyměněný. Za telefon jsme dluh platit nemuseli, o hotelu už taky nepadla ani zmínka, dostali jsme zpět pasy a odvezl nás do nedalekého obchodu, kde už na nás čekal Libor u talíře s jídlem, které za chvíli donesli z nedaleké restaurace i nám. Majitel obchodu překvapivě ovládal i jiný jazyk než turečtinu a tak se nám za celníka omluvil a přesvědčoval nás, že ne všichni policajti v Turecku jsou takoví. To jsme mu celkem rádi věřili. Celník seděl v rohu, usmíval se, ale přitom na něm bylo vidět, že rozhovor s jeho nadřízeným nebyl pro něj asi moc příjemný. Pak nás odvezli k autobusu, pomohli nám naložit věci a srdečně se s námi rozloučili. Pevně věřím, že toto provinční městečko na jihu Turecka jsem viděl naposled v životě.