nějaké ovoce na cestu, pak jsme dostali čaj a nakonec asi s půlhodinovým zpožděním přijel autobus. Chvíli potom, co jsme se v něm usadili, nastoupil do autobusu nějaký člověk a začal roznášet ne příliš dobrou limonádu. Těsně před odjezdem jsme zjistili, že to nepatřilo do běžné obsluhy v ceně jízdenky, a museli mu za ten "patok" zaplatit. Zařekl jsem se, že už od nikoho tady nebudu nic brát (dva dny před odjezdem domů to už bohužel nemělo větší význam). Po 40 kilometrech jsme dojeli do města Tarsus, kde se po Římanech dochoval vítězný oblouk, a kde prožila několik dní Kleopatra s Marcem Antoniem. Abychom mohli vyrazit vzhůru do pohoří Bolkar, museli jsme se vrátit asi 15 kilometrů zpět směrem k Adaně. Na mapě, kterou jsem měl sebou, byla už zakreslená dálnice, ale té ve skutečnosti chybělo do dokončení ještě několik let. Stevard roznášel kolu a autobus pomalu šplhal v serpentinách v koloně aut, kterou způsobily dva těžce naložené kamióny. V průsmyku Gülek Bogazi ve výšce 1050 m.n.m. byla půlhodinová přestávka, kterou cestující jako vždy využili k občerstvení v restauraci, stevard jako vždy k umytí autobusu a my jako vždy k procházce po parkovišti a co nejdál od restaurace.

Další cesta vedla náhorní plošinou Obruk Yaylesi stále ve výšce kolem tisíce metrů. Široko kolem nás byla jen step

a řidič přísně dodržoval rychlost kolem sedmdesátky, přestože silnice byla úplně prázdná a prakticky několik kilometrů bez zatáček. Na východě se objevily vyhaslé vulkány, z nichž hlavně Hasan Dagi (3268m) působil monumentálně. Další zastávka byla v Aksaray, městě, které rozhodně nevypadalo na to, že v něm bydlí 50 tisíc obyvatel. Slunce se začalo blížit k obzoru, když jsme se přiblížili na dohled k solnému jezeru Tuz Gölü, které se svými rozměry 40 kilometrů na šířku a přes 60 kilometrů ze severu na jih představuje výraznou dominantu centrálního Turecka. Průměrná hloubka tohoto malého moře je jen metr a v létě z velké části vysychá, přičemž na dně se vytvoří lesklá kůra, z které se těží sůl. Jedné z dalších zastávek jsem využil k dlouho očekávané a velmi nutné návštěvě WC. Další cesta probíhala už za tmy a na obrovský otobüs terminali v Ankaře jsme přijeli před jedenáctou večer. Tady ovšem rozdíl mezi dnem a nocí nebyl patrný, protože množství lidí a autobusů manévrujících v úzkých prostorách mezi jednotlivými stáními se v průběhu 24 hodin nijak výrazněji nemění.

Po půlnoci jsme přes předměstí Ankary, které tvořily sídliště se stovkami paneláků, vyjeli po dálnici do Istanbulu. Stevard zapnul video a pustil kazetu s filmem Tango a Cash, bohužel s tureckým dabingem. Asi za čtvrt hodiny to ale začalo vadit

řidiči a tak v autobusu opět zavládlo ticho a já mohl v klidu usnout, abych se vzbudil až o půl sedmé ráno v Istanbulu na terminálu Topkapi.

Rozespalí jsme vystoupili z autobusu a přešli přes rušnou silnici k hradbám vnitřního města, kde jsme si lehli mezi stromy a dospávali. Dopoledne jsme se nejprve bavili čistě intelektuální činností, a to rozbíjením plastikové láhve od limonády. Po delší věcné diskusi s praktickými testy jsme dospěli k závěru, že láhev je velmi odolná. Pak jsme vyrazili do centra, což s plnou polní byla dost strastiplná cesta. Naštěstí nebylo takové horko. Před akvaduktem jsme si sedli na lavičku do malého parčíku, kde jsme asi hodinu nebo dvě odpočívali a sledovali ruch kolem nás. Cítili jsme, že už je na čase vrátit se domů, protože nám dost rychle docházely síly a při cestě po městě jsme každou chvíli museli odpočívat. Prošli jsme pod akvaduktem a pak po mostě přes Zlatý Roh do čtvrti Azapkapi. Směřovali jsme ke Galatskému mostu, kde jsme před několika týdny slíbili, že přijdeme na oběd. Slib jsme tedy dodrželi, i když dotyčný naháněč už v restauraci nebyl. Dali jsme si nějakou rybu a čaj a při placení zjistili, jak rychlá v Turecku postupuje inflace.

Odpoledne jsme strávili odpočinkem pod stromy u zdi Sulejmanovy mešity, kde byl příjemný chládek, klid a pěkný výhled na město a Bospor. Kromě krátkého rozhovoru se dvěma Turky, kteří se nás ptali, jak se nám u nich líbí, jsme tak v klidu nabírali síly před dlouhou cestou domů. Po cestě zpátky na autobusové nádraží jsem si koupil láhev RC koly a nějaké jídlo na cestu (přesněji chleba a ovoce). Nadešel nejsložitější a nejdůležitější úkol dnešního dne, najít místo, odkud odjíždí náš autobus. To byl při pohledu na obrovský Topkapi otobüs terminali poměrně těžko řešitelný problém. Více jak hodinové hledání nepřineslo žádné výsledky kromě toho, že nám byly doporučeny cestovní kanceláře, které jezdí do západní Evropy. S blížící se dobou odjezdu rostl náš neklid, ale o místu stání autobusu jsme stále nic nevěděli. Teprve slabou hodinu před odjezdem se spíš náhodou dostavil úspěch. Nádraží, odkud jsme měli odjet, totiž vůbec nebylo součástí velkého Topkapi terminálu, ale jen s ním sousedilo, a to samozřejmě v té nejvzdálenější části od našeho dočasného stanoviště, z kterého jsme vyráželi na průzkum. Údaje v pokynech od CKM se opět ukázaly jako naprosto bezcenné.

Skoro po měsíci putování jsme opět uviděli náš známý autobus i jeho řidiče a překvapivě i pár cestujících, kteří s námi jeli do Istanbulu. Za poslední liry jsme si koupili pár broskví a po příjezdu několika lidí z hotelu jsme po osmé hodině večer vyrazili na cestu domů. Byla neděle večer a dálnice směrem na Edirne byla pěkně ucpaná. Na poslední zastávce před hranicemi jsme již bezpečně věděli, že dnes se nám Turecko opustit nepodaří. Naše třídenní víza za pár minut přestanou platit a na hranicích nás opět čekají problémy.

Přesně podle očekávání jsme na hraniční přechod přijeli až o půl jedné a pro celníka ,který kontroloval pasy se to ukázalo být neřešitelným problémem. Museli jsme jít za jeho nadříze-

ným a pak za dalším nadřízeným a s ním potom zpět za prvním celníkem, kde všichni dlouze diskutovali. Situaci nakonec vyřešili tak, že první celník neochotně vytáhl ze šuplíku zapečetěné razítko z minulého dne s obavami z následků, které by mu to mohlo přinést, nám s ním orazítkoval naše pasy. Hranice jsme tedy oficiálně překročili o hodinu dřív než ostatní spolucestující. Na bulharské straně hranice jsme čekali asi hodinu, ale naštěstí jsme narozdíl od několika německých autobusů nemuseli vyložit a ukázat svá zavazadla k prohlídce. Naši řidiči opět věděli koho, jak a čím uplatit. Bulharskem jsme pak projeli v noci a bez větších zdržení. Na hranicích s Jugoslávií jsme čekali dvě a na druhé straně taky dvě hodiny. Když se rozednilo, viděli jsme poprvé po měsíci zataženou oblohu. Také teplota se snížila asi na 18°C.

Většina zastávek byla na stejných místech jako při cestě do Turecka a my jsme skoro celou dobu prospali. Večer, když jsme dorazili na hranice s Maďarskem u Subotice, čekala nás několikakilometrová fronta a přes čtyři hodiny dlouhé čekání. Nechtělo se nám sedět v autobusu, tak jsme se vydali po cestě k hranicím pěšky. Kolem silnice vytáhli místní obyvatelé stánky a začali prodávat ovoce, ale za ceny více než zlodějské. Ve chvíli, kdy jsme byli asi 500 metrů od celnice, začaly kolem nás jezdit autobusy, které dostaly možnost přednostního odbavení. Nedalo se nic dělat, museli jsme se rozběhnout, aby nám neujel náš autobus, který se po chvíli kolem nás prohnal. Maďarskem jsme opět projížděli v noci. Hranice domů (lépe řečeno na Slovensko) jsme přejížděli už po půlnoci, ale v důsledku arogantního chování slovenských celníků se kontrola opět protáhla přes hodinu. Do Brna jsme přijeli brzo ráno a pěkně rozespalí, navíc venku byla pro nás nezvyklá zima. S Liborem jsem se rozloučil po pár metrech, když odbočil na autobusové nádraží, s Tomášem pak na vlakovém nádraží, protože se rozhodl jet na kolej odpočinout

si a osprchovat se. Vlak domů mi odjížděl kolem půl osmé a domů jsem dorazil před polednem. Dal jsem si koupel a šel spát.

Tak tedy skončila naše první větší cesta, která měla prověřit, zda budeme v budoucnosti schopni podniknout ještě delší a dobrodružnější cesty, nebo jestli budeme od nynějška jezdit jenom na prďolácké zájezdy, kde se člověk musí starat jenom o to, aby si neotlačil zadek v autobuse nebo nezamastil kalhoty řízky a salámem. Doufám, že zvítězí ta první varianta, i když podstatné je, abychom měli vůbec možnost, chuť a prostředky se zase někam do světa podívat.