Autobusy, které společnosti používají, jsou většinou licenční Mercedesy a Mitsubishi. Mají tónovaná skla, klimatizaci, lednici, video a nezbytné koberečky na podlaze. V autobusech všech společností je samozřejmé bezplatné občerstvení chlazenou balenou pitnou vodou, u lepších společností pak dostanete i džus, kávu, čaj a malý zákusek. U každého nádraží je naprostou samozřejmostí celá řada stánků s občerstvením a několik restaurací, kde se můžete dobře a celkem i levně najíst. Blízko nádraží bývají i nejlevnější hotely (asi 4 DM) a celou noc fungující směnárny a pokud máte zájem o ubytování přímo ve městě, je tu celá řada naháněčů jednotlivých hotelů a penziónů a samozřejmě spousta taxíků. Pokud v Turecku přijedete na nádraží v kterémkoliv městě, tak s největší pravděpodobností budete do dvou hodin sedět v autobuse, který jede právě do toho místa po celém Turecku, kam se chcete dostat. S trochou štěstí najdete i autobus směřující mimo Turecko dál na jih nebo na východ ( autobus do Mekky jezdí z Istanbulu jednou týdně a jízdenka stojí asi 2100 Kč). Opravdovou raritou mezi autobusovými nádražími v Turecku je obrovský terminál Topkapi v Istanbulu, kde neustále stojí, startují, couvají, popojíždějí, přijíždějí a odjíždějí stovky autobusů do všech míst v Turecku, ale i v Evropě a Asii. Najít zde jednu konkrétní společnost a jeden konkrétní autobus je, jak jsme měli možnost se přesvědčit, spíš náhoda ne-li zázrak.

Z nádraží v Istanbulu jsme tedy vyjeli přesně podle plánu a po pár minutách kličkování a popojíždění, kdy stevard navigoval autobus ven z terminálu, jsme se dostali na dálnici objíždějící širokým obloukem vnitřní město. Vedle dálnice jsme zahlédli pár plátěných přístřešků a malé stáda dobytka pastevců z venkova, kteří sem asi přijeli prodat svá zvířata.

Pak jsme přejeli po mostě přes Zlatý Roh a kolem nových a překvapivě pěkných sídlišť se dostali až k známému mostu přes Bospor. Autobus ještě zajel do přístavu Haydarpasa, kde bylo v Kadiköy další autobusové nádraží. Dozadu k nám přišel jeden z řidičů, zeptal se nás odkud jsme, kam máme namířeno a jak se nám v Turecku líbí. Nabídl nám k přečtení několikero novin, v kterých jsme si ovšem moc nepočetli, na mapě nám ukázal trasu cesty a přinesl nám od stevarda balíček s občerstvením, ve kterém byl čaj, káva, zákusek, cukr, smetana a cestovní ubrousek. Potom, co jsme se úspěšně několikrát polili vřelým čajem, než jsme přišli na to, jak správně s kelímkem v jedoucím autobuse balancovat, jsme se dostali opět na dálnici a kolem několika kopců dokonale oblepených chatrčemi chudiny a několika autoservisů hrdě hlásajících prodej motocyklů Jawa a automobilů Škoda vyjeli ven z největšího tureckého města. Poprvé a taky naposled jsme zahlédli stopaře...

Asi po hodině jízdy jsme před Gebze odbočili k moři do Darice, kde je trajekt přes Izmitský záliv do Yalovy. Asi 10 kilometrů po moři jsme zvládli přibližně za hodinu a v Yalově jsme si pomalu začali uvědomovat, že jsme v Asii. Během stoupání od moře prudkými serpentinami na hřeben pohoří Samanli, to je do výšky 800 až 900 m.n.m., jsem si prolistoval asi troje noviny, ve kterých mne kromě barevných obrázků zaujaly pouze články o Venglošovi, který trénoval jeden istanbulský fotbalový klub. Z hor jsme sjížděli opět dolů k moři kolem plantáží oliv a pomerančů k přístavnímu městu Gemlik. Kousek za ním pak byla u motorestu v horském průsmyku asi půlhodinová přestávka. Přibližně za další hodinu jsme dojeli do Bursy. Víc než město, které je se svou více jak dva tisíce let dlouhou historií druhé historicky nejzajímavější město v Turecku, nás zaujalo majestátní pohoří Ulu Dag tyčící se nad městem do výše 2 500 metrů a úzké klikaté cesty vinoucí se po úbočí těchto hor do nejznámějších lyžařských středisek v Turecku.

Bursou jsme jen projížděli, takže jsem si jen ztěží stačil z okna autobusu prohlédnout Velkou mešitu, Zelenou mešitu a Nové lázně, které jsme míjeli. Další cesta vedla kolem jezera Ulubat nekonečným krajem cibule, kde byly kilometr za kilometrem jen stánky prodavačů cibule. Úzká silnice se vlnila a klikatila po kopcích vysušeného kraje. V Balikesiru jsme viděli obrovská kasárna, ovšem prázdná, protože vojsko bylo přesunuto na východ k hranicím s Irákem. Dalších 150 km vedlo stejně hornatým, ale rozhodně ne nezajímavým krajem. Do Manisy, která byla roku 1212 za Jana III. hlavním městem Byzantské říše, jsme přijeli už za tmy. Zbývalo nám ještě přejet pohoří Manisa Dagi a pak se hluboko pod námi objevil přístav Izmir, město počtem obyvatel větší než Praha, zářící do noci tisíci světel. Ten pohled nás ohromil, ale i dost postrašil, vždyť v tomto obrovském neznámém městě se máme uprostřed noci dostat z autobusového nádraží na předměstí do centra, najít vlakové nádraží a najít místo, kde bychom poprvé na naší cestě přespali bez bezpečné střechy nad hlavou.

Potom, co jsme se prodrali davem hotelových a penziónových lovců turistů, došli na kraj nádraží a prostudovali plánek centra města, mohli jsme svorně konstatovat, že nevíme, kde jsme, ani kterou cestou se dostaneme do centra. Naštěstí stejný problém postihl i dvě Angličanky, o kterých jsem byl dlouho přesvědčen, že spolu mluví portugalsky,a které nám navrhly (překvapivě německy), abychom jeli společně taxíkem. Až na to, že Tomáš zaplatil za taxi 50 000 místo 5 000 lir, byl tento přesun do centra

nejlepším řešením a pomohl nám alespoň přibližně se cestou zorientovat. Blízkost moře a posun o dalších pár set kilometrů na jih byl znát. Přestože bylo po desáté hodině večer, bylo minimálně 26 °C a vlhký slaný mořský vzduch k tomu nám vytvořil dojem tropické džungle. Po asi dvou kilometrech cesty nočním Izmirem jsme totálně propocení a utahaní dorazili na nádraží Alsancak, kde jsme chtěli přespat a ráno odsud pokračovat vlakem do Selcuku. Kromě několika obrazů a bronzové busty Atatürka v ozdobné ohrádce jsme zde objevili pouze postarší jízdní řád, jehož rozluštění by si v ničem nezadalo s vyřešením záhady ježka v kleci ( s dojetím jsem si vzpomněl na jízdní řád na nádraží Sirkeci v Istanbulu, který byl ve srovnání s tímto jednoduchý jak návod na uvaření polívky z pytlíku). Posvačili jsme a pak se porozhlédli po místě k noclehu. Před půlnocí ještě odjel poslední vlak. Kam, to jsme nezjistili, ale cestující se na nás dívali dost podezřívavě. Zaútočili první komáři...

Kolem jedné hodiny k nám přišlo pár Turků, z nichž jeden uměl poměrně dobře německy. Chvilku jsme se spolu bavili, potom nám ale řekli, že nádraží se přes noc zavírá a navíc vlak do Selcuku jede z úplně jiného nádraží. Samozřejmě nám také řekli, že mnohem výhodnější je použít autobus. Když se nám nepodařilo dostat z nich jednoznačnou odpověď, v kolik hodin jede vlak, ukázali nám aspoň místo, kde se dá snad v klidu přespat. Rozloučili jsme se a odešli do malého parčíku kousek vedle nádraží. V takovéto situaci, když je člověk nucen najít si místo pro nocleh v naprosté tmě v parku uprostřed města, hrozí velké nebezpečí, že si ustele zrovna na nějakém tom "h...u". Nás to naštěstí nepostihlo. Do rána jsme toho moc nenaspali. Bylo příšerné vedro, hrozné vlhko, kolem pořád jezdila troubící auta, kolem se ozývaly zvuky všech možných zvířat (od hadů přes cikády, psy, až po tygry nebo kdo to tak řval). Ovšem jednoznačně nejhorší byla mračna zuřivě a hlavně systematicky útočících komárů, kteří dokázali prokousnout i kalhoty.