Po hodině čekání jsme zažili druhé dnešní překvapení, protože se před námi objevil Tomáš a hned nám začal popisovat své zážitky z autostopu ( kde mu kdo co dal k jídlu, že mu dokonce nějací dobrosrdeční lidé zaplatili autobus z Burduru do Antalye a další příhody, které ho potkaly za posledních 24 hodin). Všichni tři jsme si pak šli prohlédnout historickou část města a krásný přístav, ve kterém kotví převážně jachty "těch druhých z nás". Tomáš i já jsme dostali chuť na rybu, která je tady cítit z každé z mnoha restaurací. Vystavené ceny menu nás ovšem vrátily do reality a my jsme si raději koupili zmrzlinu. Tomáš nás pak začal přesvědčovat, abychom ještě dnes pokračovali dál. K mé nevelké radosti s ním souhlasí i Libor, a tak mi nezbývá než se podřídit a s těmi "stopaři" se vydávám hledat hlavní cestu podél pobřeží na východ. Po poradě s místními policisty jsme ušli skoro 3 kilometry než jsme se dostali za město. Cestou jsem si všiml tří Němců, kteří s námi předtím jeli autobusem. Ti si zbytečně nekomplikovali život a ubytovali se v levném hotelu na předměstí. Tomáš se ještě zastavil v jednom obchodě, aby si koupil rajčata a broskve. Když jsme na výpadovce začali stopovat, byla už tma a já jsem došel k nezvratnému přesvědčení, že tento způsob dopravy budu využívat pokud možno co nejméně. Tomáš se od nás oddělil a šel stopovat na vlastní pěst. Nám asi po čtvrthodině Liborova zuřivého mávání zastavili dva kluci s terénní Toyotou (Libor později tvrdil, že to bylo Suzuki). Naskládali jsme se i s krosnami do zavazadlového prostoru, protože toto vozidlo je určeno pouze pro dva pasažéry. Když jsme se rozjeli, poznali jsme, že čelní sklo chrání jen řidiče a spolujezdce. U nás vzadu totiž vládla vichřice. Po několika kilometrech v Aksu kluci zastavili, aby si koupili cigarety. My jsme zatím s chutí pojídali hroznové víno, které nám dali. Kluci nás odvezli až do Manavgatu, i když si tak udělali pár kilometrů zajížďku, protože chtěli jet někam jinam. Ve městě bylo pěkně rušno, protože tady probíhaly nějaké oslavy, takže jsme se jen ztěží prodírali přes davy lidí po mostě přes řeku, na které jsou jen pár kilometrů od města

známé vodopády, ven na silnici do Alanye. Moc aut tady zrovna neprojíždělo, takže stopování nevypadalo moc nadějně. Po půlhodině však přece jenom zastavilo auto. S řidičem a jeho spolujezdcem, kteří nevypadali, že by zrovna věděli, o co nám jde, jsme se nakonec domluvili, že nás vezmou do Alanye za 7 000 lir. Kousek za městem vysedl spolujezdec, z kterého se vyklubal majitel benziny. Další kilometry pak ubíhaly jízdou v tomto hrozném křápu za zvuků místní lidovky, kterou nám řidič pouštěl pořádně nahlas, abychom si to mohli vychutnat. Ve tmě vedle cesty jsme víc cítili než viděli moře a každou chvíli jsme míjeli nějaké hotely nebo kempy.

Do Alanye jsme přijeli po půlnoci, řidič nás po chvilce hledání dovezl k malému kempu na kraji města, který byl shodou okolností jen několik minut chůze od otogaru. Pak ovšem došlo k nepříjemnému momentu, kdy jsme zjistili, že jsme si vlastně stopli neoznačený taxík a řidič chce od každého z nás 70 000 lir. Po několika minutách vzrušeného dohadování, kdy nás chce řidič odvézt zpět, což sice Libor přijímá, ale mně to nepřijde jako nejbezpečnější řešení,

nakonec za pomocí jednoho Turka z kempu, který umí dobře německy, usmlouváme cenu na 50 000 lir za oba. To se sice nelíbilo ani nám ani tomu řidiči, ale bylo to jediné přijatelné řešení. Správce kempu nám nabídl nocleh v postavených stanech, ale po zjištění ceny a vzhledem k odlehčené peněžence po nezdařeném autostopu jsme se rozhodli přespat jako obvykle "pod jasným hvězdným nebem".

Ráno jsme se vydali hledat místo setkání s Tomášem. Kolem autobusového nádraží jsme se dostali do města. Nechtěli jsme jít podél hlavní silnice, proto jsme sešli k pláži, kde byly tenisové kurty a velbloudář, který nás přemlouval k focení svých zvířat, za což by samozřejmě požadoval slušný honorář. Rozhlíželi jsme se po pláži, jestli někde neuvidíme Tomáše a pomalu jsme došli pod 117 metrů vysokou skálu, na které ve 2. století př.n.l. postavil námořní lupič Diodórus Tryfón pohraniční pevnost. Po 11 letech dobývání ji v roce 67 př.n.l. dobyl římský vojevůdce Pompeius. Po Římanech převzali pevnost Byzantinci a v dalším budování tohoto významného strategického bodu na pobřeží Levantského moře pokračovali (samozřejmě, že až po jejím dobytí) Seldžukové. V 13. století také začalo v podhradí vyrůstat město, z kterého se za vlády Osmanů stal významný přístav.

Za místo našeho setkání s Tomášem jsme zvolili Červenou věž (Kizil Kule), která má se svou výškou 46 metrů tvořit dominantu města. Zatím ji však nevidíme, a proto musíme zvolit drastické řešení a vydáváme se k pevnosti na vrcholu skály s přesvědčením, že shora tu věž určitě uvidíme. Když jsme po cestě vinoucí se kolem skály došli na druhou stranu, zjistili jsme ke své hrůze, že město pokračuje i na této straně a to ještě asi čtyři kilometry podél pláží. Dole u starého přístavu (47 metrů dlouhý tunel v pobřežním skalisku) jsme zahlédli i hledanou "dominantu". Po strastiplné cestě v úmorném vedru a vlhku se nám podařilo vystoupit až nahoru k pevnosti.

Kolem luxusního hotelu jsme se dostali k Alaettinově mešitě ve spodní části pevnosti. O kousek dál je z jedné z pevnostních věží krásný rozhled na obě části města. U jedné z chodeb vysekaných ve skále nás zarazil nápis, že dál je soukromý pozemek. Když jsme nahlédli dál do chodby, zjistili jsme, že z jedné z dalších věží si někdo udělal chatu. Při návratu nás u hotelu zastavil nějaký domorodec, který nám chtěl dělat průvodce. Poté, co jsme se ho zbavili, vydali jsme se dál po cestě k horní části pevnosti, která je zrekonstruovaná a upravená na muzeum. Je tady spousta aut, autobusů , několik velbloudů a samozřejmě mraky lidí. Prohlédli jsme si nabízené pohledy a pak se vydali pomalu zpět s tím, že si prohlédneme druhou část města. Jenom letmo mě napadlo, jestli jsou naše bágly pořád na tom místě, kde jsme je v kempu nechali ležet. Obchody a restaurace v centru města nás přesvědčily, že Alanya stejně jako Antalya je letoviskem určeným především pro "zazobané němčoury". Chvilku jsme si odpočinuli ve stínu palem u vodotrysku před jednou restaurací a pak si šli koupit vodu, nějaké pohledy a vyměnit si v bance další peníze. Zbytek dne do šesti večer, kdy se máme opět sejít s Tomášem, jsme se rozhodli strávit na pláži . Ručníky jsme rozložili kousek od travnatého parku, který odděluje pláž od hlavní silnice vedoucí podél pobřeží, a lehli si hezky do stínku. Vyzul jsem si boty a vydal se převléknout do jedné z převlékacích kabin. Asi po deseti metrech chůze po rozžhaveném písku mi došlo, že jsem to asi neodhadl a poklusem se vracím pro boty. Do vody chodíme pro jistotu na střídačku (vlastně spíš běháme, protože po několika důstojných, rozvážných, pomalých krocích nás horký písek donutí přejít nejprve do klusu a pak i do trysku, který končí až v prvních vlnkách). Moře je tady mělké, teplé jak kafe a strašně slané. Tady se utopit, to už je snad zázrak. Lehnu si na záda a nechám se bez hnutí houpat na vlnách.

Jak den ubíhal, měnili se naši sousedi ve stínu palem a i sám stín pod námi neustále utíkal a my, protože jsme byli

pěkně spálení už z Pamukkale, museli jsme se stěhovat za ním. Kolem páté odpoledne už jsme toho měli tak akorát dost a vydali se k Červené věži.

Po pár minutách jsem zjistil, že Liborovi to dnešní slunění neudělalo moc dobře. Dostával nepříliš povzbudivou barvu a i jeho chůze nebyla zrovna přímá. Když už jsme se blížili k věži, musel si odskočit za malou rybářskou budku, aby si prohlédl, co měl dnes dobrého k jídlu. Po návratu pak už nebyl ochoten pokračovat se mnou dál a sedl si úplně vyřízený pod strom. Já jsem došel k věži a vyhlížel Tomáše. Ten se ovšem neobjevil, a tak jsem se vydal zpět za Liborem a uvažoval nad neradostným stavem; Tomáše už asi neuvidím, protože ten leží někde v příkopu s nožem v zádech a pro Libora budu zřejmě muset sehnat zinkovou rakev pro bezpečný návrat domů. Z těchto černých myšlenek mě vytrhl až pohled na člověka spícího ani ne čtyři metry od Libora. Samozřejmě, že to byl Tomáš. Když jsem ho vzbudil, vypadal překvapeně, ale nanejvýš spokojeně. Hned nám začal vyprávět o noci strávené na farmě, o skvělé večeři a ještě lepší snídani, o mlíkaři, kterého stopnul dnes ráno a o skvělém dni, který prožil u moře pod skálou mimo pláže plné lidí.

Libor sebral poslední síly a vydali jsme se zpět do kempu. Uvažuji, že bychom tu měli zůstat ještě přes noc, než bude Liborovi líp, ale on je rozhodnut pokračovat v cestě jen, co se trochu vyspí. Tomáš s námi do kempu nešel a rozhodl se, že počká do devíti hodin na nádraží. Když jsme došli do kempu, Libor si hned lehnul a já jsem šel zaplatit a zrovna jsem si taky koupil pěkně vychlazenou kolu. Před devátou už byla pomalu tma a já se vydal za Tomášem. Libor slibuje, že za chvíli přijde taky. Cestou jsem se ještě stavil v malém krámku koupit chleba a plechovku koly na cestu. Tomáše jsem našel v restauraci naproti nádraží, jak dopíjel kolu. Spolu jsme se pak vydali koupit jízdenky do 380 kilometrů vzdáleného Mersínu, který jsme vybrali za náš další cíl. Levné jízdenky se nám podařilo koupit na spoj cestovky Karamanmaras, který měl odjezd o půl jedenácté. Pak, protože jsme měli ještě spoustu času, jsme se vrátili do restaurace, kde už měl Tomáš známého číšníka. Tomáš mě potom přemluvil a koupili jsme si dohromady pizzu, což číšník nemohl pochopit, a každý jsme si dali ještě jednu kolu. Před desátou se připlazil Libor a Tomáš mu hned nabídl kolu, která je podle něj zaručeným lékem na žaludeční nevolnost. Kola se ovšem v Liborovi moc neohřála.

Před půl jedenáctou jsme se přesunuli k místu odjezdu, ale autobus má skoro hodinové zpoždění. Navíc je to pěkný křáp a co je horší, před odjezdem se pokazila klimatizace, takže vevnitř je pěkně dusno (a nahuleno, protože téměř každý druhý cestující kouří). Naše místa jsou skoro vzadu; já sedím s Tomášem a Libor s nějakým Turkem. Ještě než jsme vyjeli z Alanye, byl jsem v limbu. Poslední, co jsem zahlédl z okna, byly obrovské banánové plantáže.