Na nádraží jsme pracně zjistili, v kolik hodin asi pojede vlak do Adany. To je tak vše, co jsme za celý den stihli udělat. Jinak ležíme v hotelu na postelích a probíráme, co nás všechno potkalo a přemýšlíme nad tím, co nás asi ještě čeká. Je to zvláštní, ležet takhle v hotelu v neznámém městě v cizí zemi několik tisíc kilometrů od domova, nic nedělat a jen koukat do stropu. Večer se Tomáš pěkně naštval, když se na chodbě, kde visel zarámovaný ceník služeb, objevil ceník nový s vyššími cenami (jak je vidět, inflace nás dostihla). Po chvilce rozčilování si šel Tomáš vyšlápnout na hoteliéra. Ten ho uklidnil, že nás se to ještě netýká a ráno, když Tomáš platil účet, nám dokonce nezapočítal ani poplatek za použití sprchy. Po zaplacení účtu v hotelu jsme se vydali na vlakové nádraží. V jízdním řádu jsme našli vhodný spoj do Adany, na který navazoval další vlak do Iskenderunu. K našemu překvapení nám ale neprodali lístky až do Alexandrie, ale jen do Adany. Těch 57 kilometrů uběhlo celkem rychle. Krajina tu moc zajímavá není a jediné město, v kterém by možná stálo za to se zastavit, je Tarsus. Při příjezdu do Adany si Tomáš opět okamžitě všiml tržiště, kam by chtěl hned vyrazit. Doplnili jsme čerstvou vodu, koupili jízdenky na další cestu a čekali na příjezd vlaku. V nádražní hale nás kromě klasické busty Atatürka zaujala jen velká tabule s odjezdy všech rychlíků, které jezdí přes Adanu. Objevili jsme mezi nimi i Toros Expresi, který jezdí z Istanbulu do syrského Aleppa. Konečně přijel vlak a my jsme mohli pokračovat dál. V Adaně a pak v Ceyhanu přejíždíme přes dvě největší řeky vlévající se do Levantského moře, přes Seyhan a Ceyhan. Ty ale nyní vypadají spíš jako potůčky a jen šířka vyschlého kamenitého řečiště napovídá o jejich skutečné velikosti v jarních měsících.

Jízda vlakem je v těchto končinách opravdu jen pro otrlé. Je to sice nejlevnější druh dopravy, ale s tím souvisí i charakter cestujících: dělníci z chemičky v Iskenderunu, pastevci z hor, beduínky s dětmi, pár špinavých hladových Evropanů, ap. Vlak nejede moc rychle a tak ani okna otevřená dokořán neovlivní úmorné vedro vevnitř, navíc venku, kde převládá vyschlá savana, se dost práší. Na každé stanici vybíhají cestující ven, aby doplnili zásoby vody a případně sehnali i něco k snědku. Lidí je vždy na jediný kohoutek s vodou tolik, že vlak by do cíle nikdy nedojel, kdyby měl čekat, až se všichni osvěží. Proto před odjezdem zahouká a pokud to nestačí, rozjede se, aby po pár metrech znovu zastavil a počkal na dobíhající opozdilce. Z dřímoty v kodrcajícím vlaku nás probralo, až když jsme projížděli kolem americké základny v Incirliku, odkud v minulosti startovala špionážní letadla U2 ke svým letům nad komunistické Rusko. Pak jsme před Ceyhanem projížděli kolem pozůstatků arménské pevnosti v Yilanlikale, kterou později během svých výprav používali i křižáci. Krajina se tady začíná měnit z rovinaté na hornatou a jak se přibližujeme k Iskenderunu, můžeme stále zřetelněji vidět přes 2 000 metrů vysoké vrcholky hraničního pohoří Nur Daglari, které patří do soustavy Středního Tauru. Před příjezdem do Iskenderunu je opět vidět moře, tady to jsou vody Alexandrijského zálivu. Po silnici vedoucí souběžně s železnicí jede jeden kamión za druhým. Směřují do přístavu v Iskenderunu nebo dál do Sýrie, Iráku a Jordánska. Dost často bylo mezi nimi vidět kamióny maďarského přepravce Hungarokamion. V blízkosti Iskenderunu je kromě přístavu i velká chemička a také tady končí ropovod přivádějící ropu z Iráku. Po příjezdu na nádraží jsme nejprve doplnili vodu, pak se museli zbavit dotírajících, špinavých a žebrajících dětí a po rezolutním odmítnutí taxíku se vydali do centra hledat otogar. Po chvíli jsme na nějaké nádraží narazili, ale kromě několika dolmusů tady žádný autobus nebyl. Tomáš s Liborem se vydali do centra hledat informace nebo skutečné autobusové nádraží a já jsem zůstal na opuštěném nádraží.

Turci, kteří brzy pochopili, že se s nimi nehodlám bavit, ani že si nedám nic v místní restauraci, mě nechali v klidu. Kluci se vrátili asi za hodinu s tím, že informace sice našli, ale v nich nikoho, kdo by je sděloval. Jeden z německy mluvících Turků nám poradil, že do Aleppa, kam se chceme dostat, jezdí autobusy jedině z Antakye a zařídil nám odvoz dolmusem do centra, odkud pravidelně odjíždí mikrobusy do 60 kilometrů vzdáleného správního centra provincie Hatay. Řidič dolmusu překvapivě nechtěl nic, jenom nám řekl, kolik máme v autobuse zaplatit (přidal si asi svou provizi, ale my jsme pak stejně platili míň). Bylo zajímavé sledovat, jak stevard cestující v autobuse neustále přesazoval, aby seděli vedle sebe ti správní. Podle jakých společenských pravidel to dělal, to se mi nepodařilo vysledovat. Rozhodně autobus z města nevyjel dřív, než se ho podařilo zaplnit do posledního místa. Na každém rohu stevard vyskočil ven a voláním Antakya, Antakya, Antakya přesvědčoval a získával nové cestující (měl jsem dojem, že s námi nakonec jelo i pár lidí, kteří vlastně nikam jet nechtěli).

Kousek za Iskenderunem začal autobus stoupat do hor směrem k průsmyku Topbogazi Gecidi ve výšce 1750 metrů. Cestou jsme se dali do řeči s jedním spolucestujícím.

Po obvyklých otázkách odkud jsme a jak se nám v Turecku líbí, přišla řeč i na to, kam máme namířeno dál. Po zjištění, že chceme do Sýrie, nám to okamžitě začal rozmlouvat, že tam nic není, a že máme raději zůstat v Turecku. Potom, co nám stevard donesl sáček se studenou vodou, projeli jsme průsmykem a před námi se objevil nádherný výhled na jezero Amik a dál na rozlehlou plošinu směrem k syrským hranicím. Do Antakye jsme dorazili po páté odpoledne a po pár minutách jsme stáli před syrskou cestovní kanceláří. Za stokilometrovou cestu do Aleppa od nás chtějí asi 500 korun. Libor s Tomášem šli do města hledat nějakou banku, kde by si vyměnili peníze. Brzy se vrátili s tím, že už je všude zavřeno. Nakonec nám peníze vyměnili přímo v cestovce, ke svému překvapení jsme však vzápětí zjistili, že těch pět stovek chtějí od každého z nás. Před tím, než nám prodali jízdenky, nám vzali pasy, zkontrolovali víza a zjistili, zda máme sto dolarů na povinnou výměnu. Teprve pak jsme mohli nasednout do autobusu, který vypadal spíš jako kolotočářská maringotka; všude samé záclonky, dečky, třpytivé ozdoby a přívěsky (klimatizace ovšem veškerá žádná). Kromě nás a dvou řidičů, z nichž jeden nás nenazve jinak než "čekoslovakija", jsou v autobuse jenom další čtyři spolucestující. Vyrážíme tedy na cestu do Sýrie - INŠ ALLAH !