měly potkat nějaké větší problémy, a na mne to dolehlo právě teď. Tomáš se šel porozhlédnout ven, aby zjistil, kde to vlastně jsme, a já ležím na posteli a unaveně sleduji rychle se otáčející vrtuli větráku na stropě, která vypadá, že se brzy vytrhne ze svého nepříliš jistého závěsu. Před polednem musíme opustit hotel. Zaplatíme, v recepci nám vrátí pasy a my se můžeme vydat ven do rozpálených ulic. Zorientovat se je dost těžké, ne-li nemožné. Rozhodli jsme se, že najdeme informační středisko a tam snad zjistíme něco, co nám pomůže vyznat se tady. Chceme taky zjistit, jakým způsobem cestovat dál. Mapa, kterou máme, nám moc nepomáhá, protože 99% nápisů a názvů kolem nás je v arabštině, a tak se můžeme orientovat jen pomocí vyznačených památek, hotelů a parků. Nakonec se zkusíme zeptat jednoho policisty. Ukazujeme mu na mapě informační středisko a chceme, aby nám řekl, jak se k němu dostaneme. Uniformovaný muž se ovšem tváří tak, že zapochybujeme, zda vůbec někdy viděl mapu, navíc mluví jenom arabsky. Kolem se začínají zastavovat lidi. Někteří na nás pokřikují: "How are you, mister?" nebo "We,re are you from ?" Našim odpovědím se pak pobaveně smějí. Když se některých zeptáme, jestli mluví anglicky, dostaneme nadšenou odpověď :"yes, yes", ovšem brzy na to zjistíme, že to je to jediné, co anglicky umí. Hlouček lidí kolem nás se rozrostl na asi 30 lidí a začínáme blokovat dopravu. Policista pro jistotu mizí někde v ústraní. Všichni kolem živě gestikulují a někteří ukazují něco v mapě. Jeden z nich s námahou přečte označení nádraží, za což od ostatních sklízí oprávněné ovace. Jak je vidět, tímhle způsobem informační středisko nenajdeme, a proto s Liborem pomalu odcházím. Tomáš, kterému chvíli trvá, než získá zpět mapu a zbaví se ochotných "rádců", nás musí doběhnout. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit informace v opuštěně vypadajícím domku vyzdobeném zvenku i zevnitř plakáty s usmívajícím se prezidentem Háfízem Asadem. Po chvíli čekání a krátké, několikavěté rozmluvě získáváme alespoň podrobnější mapu města.

Odcházíme do blízkého parku, kde si chceme ve stínu palem lehnout a nějakou dobu odpočívat. To je tady ostatně v době největšího vedra mezi jednou a třetí odpoledne zcela běžná a oblíbená věc. Občerstvili jsme se limonádou s ledovou tříští, kterou zde pohotově prodávají obchodníci s pojízdnými stánky. Chvíli je pozorujeme, jak z velkého bloku ledu odsekávají a odškrabují malé kousky, které pak nasypou do sklenice a zalijí limonádou, které ovšem není o mnoho víc než ledu. Přes toto zjištění neodoláme a dáme si ještě jednu.

Když si dostatečně odpočineme, vydáváme se přes historickou část města, která patří do seznamu UNESCO nejvýznamnějších historických a přírodních lokalit světa. Ovšem stav, v jakém je dnes střed Aleppa, není moc utěšený a navíc se stará zástavba na mnoha místech likviduje. Přes část starého města, kterou ovládají různí řemeslníci a obchodníci s veškerým zbožím pro domácnost se po pár minutách dostáváme až ke zdejší dominantě, kterou je citadela. Vysoká pevnost s mohutnými hradbami a hlubokým příkopem vypadá opravdu majestátně. Z příkopu se ovšem v současnosti stala prostorná skládka a místo pro různé hry místní mládeže (zvlášť oblíbené je pálení pneumatik). Pomalu citadelu obcházíme a dostáváme se až k mostu vedoucímu dovnitř, kde má být muzeum.

Bohužel jsme zjistili, že případní návštěvníci musí pevnost nejprve dobýt, protože jinak se přes zamčenou mříž na mostě nedostanou. Kolem mešity se zlatou kupolí, ve které je škola koránu, se vracíme zpět do centra. Přes park, ve kterém je s přicházejícím večerem stále více lidí, jsme se dostali na nádraží, kde chceme zjistit, kdy pojede vlak do Latákie. Na nádraží jsou tři přepážky, kde se prodávají lístky a ještě jedna bokem, před níž ovšem nikdo nestojí. U všech pokladen stojí spousta lidí, ale jízdenky nikdo neprodává. Když se konečně u jednoho okénka objeví úředník, všichni se k němu nahrnou, natahují ruce a jeden přes druhého křičí. Úředník prodá pár jízdenek, pak patrně unaven tímto výkonem zavře a jde si odpočinout. Asi za čtvrt hodiny se znovu objeví, ovšem u jiné přepážky a vše se opakuje. V tomto nátlakovém systému, jak se zdá, nemáme šanci, proto si stoupneme k tomu opuštěnému okénku bokem. K našemu překvapení se u něj za chvíli objevuje úředník a je ochoten nám podat informace. Tak jsme zjistili, že vlak do Latákie jede zítra ráno, a lístky nám prodá půl hodiny před odjezdem, což se nám ovšem při pohledu na dav čekajících lidí nezdá moc pravděpodobné. Nicméně jsme opustili nádraží a šli si sednout na lavičku do parku, kde chceme strávit přicházející noc.

Kolem nás chodí spousta lidí, občas chce někdo cigaretu. Jedno malé dítě se u nás zastaví a udiveně nás pozoruje, rodiče ho táhnou pryč, ale dítě se jim vytrhne a běží zpátky k nám. Vypadá to, že jsme pro něj dosud nepoznaní exoti. S houstnoucí tmou si jdeme lehnout do křoví. Probudí nás až zvuk píšťalek, pomocí kterých hlídači vyhánějí opozdilce z parku, který se pak na noc zamyká. Než usneme, slyšíme ještě večerní modlitbu, kterou předzpěvuje muezín v minaretu nedaleké mešity.