Ukázal nám syrskou občanku, koupil nám limonádu, a když jsme mu řekli, že pojedeme do Damašku, nabídl nám, že ho můžeme navštívit. Přesvědčoval nás, že nemáme jezdit vlakem, který jede dlouho a navíc se v něm krade, což dokumentoval svou prázdnou rukou, na níž byly ještě před odjezdem z Damašku nádherné hodinky.

Potom, co jsme se rozloučili s naším novým známým, vydali jsme se dál podél pobřeží hledat proslavený sportovní areál, ale po půl hodině chůze jsme se přesvědčili, že přístav se táhne několik kilometrů podél pobřeží, a že tímto směrem se nikam nedostaneme ( mapu jsme pochopitelně žádnou neměli). Přes nějaké náměstí, samozřejmě se sochou Asada, jsme se pak vrátili na naše staré místo na skále nad mořem. Z odpočinku nás občas vyrušoval jen skupinka dětí, které si chtěli vyměňovat cigarety (asi místo vizitek). Zašli jsme se vykoupat dolů pod koleje, po kterých jen občas projel nákladní vlak do přístavu. Pár set metrů od nás byla vidět pláž, ale pohled na nákladní auta, která na ní stála, a na špinavý písek kolem, nás ujistil, že naše místo na skalách je podstatně lepší. Večer nás navštívili dva o něco starší kluci, mohlo jim být tak 27, a přemlouvali nás, abychom šli k nim na návštěvu a na večeři.

Moc důvěry v nás nebudili, přesto jsem se s Liborem rozhodl, že se podíváme, kam nás to chtějí odvléct. Tomáše jsme nechali hlídat věci a vydali jsme se na cestu. Šli jsme pár set metrů po kolejích směrem k pláži a pak naši průvodci odbočili do chudinského slumu, kterému bych se za normálních okolností vyhnul velkým obloukem. Šli jsme uličkou mezi domky, pokud se tyto malé, neomítnuté budky z tvárnic daly vůbec tak nazvat, a uvažovali nad tím, jestli Tomáše a vůbec ještě někoho jiného někdy uvidíme. Do jedné z budek jsme byli uvedeni a potom, co jsme si zuli boty, ztratili jsme definitivně možnost záchrany útěkem.

Zařízení příbytku bylo více než skromné; jednu místnost o rozměrech asi tři krát tři metry obklopovali holé stěny, o které byly opřené nějaké matrace, na zemi byla rohož, v rohu plynový vařič, osvětlení zajišťovala jedna žárovka na stropě. Vzadu byl vyvýšený vchod do malé komůrky oddělené od "hlavní místnosti" závěsem ze syrské vlajky (účel byl celkem hned jasný). Sotva jsme se usadili, začali přicházet další domorodci a nastalo podávání si rukou a představování se. Jeden z našich hostitelů začal připravovat čaj. Do dvou malých skleniček nasypal do tří čtvrtin směs koření, navrch nasypal dvě lžičky cukru a zalil horkou vodou, které se tam ovšem moc nevešlo. Do čaje pak zabodl lžičku a podal nám jej. Na způsob, jak z této husté směsi vydolovat nějaký extrakt, který by šel pít, jsme ale nepřišli. Nakonec jsme byli poučeni, že lžička slouží zároveň i jako brčko. Čaj byl dobrý, silný, i když ho moc nebylo, ale směs byla naštěstí použitelná víckrát, protože vždy, když se dopilo, přidali trochu cukru dolili vodou a nápoj mohl dál kolovat mezi přítomnými. Po chvíli jsme začali pociťovat uvolnění a určitý způsob omámení. (Teprve po návratu domů jsem se od Raeda dověděl, že tento překvapivě silný čaj je ve skutečnosti "maté", oblíbený argentinský nápoj. Podle Raedova vysvětlení prý hodně Syřanů emigrovalo do jižní Ameriky a tak se tento nápoj později rozšířil i v Sýrii.)

Když jsme se trochu probrali z omámení, přepadly nás obavy o Tomáše, který zůstal sám na skále, a proto jsme se pro něj hned vydali. Na místo našeho tábořiště jsme dorazili s přibývající tmou a Tomáš už byl dost nervózní, protože ho začal obtěžovat člověk s ne zrovna čistými úmysly. Vzali jsme naše věci a vrátili se do "jedové chýše", jak jsme začali říkat příbytku našich hostitelů. Tomáš se brzy seznámil s našimi hostiteli i se všemi dalšími jejich známými. Zábava byla velmi živá a veselá a přestože jazykové znalosti našich nových přátel, ostatně ani naše, nebyly ani na nízké úrovni (jeden uměl pár vět francouzsky a druhý byl hrdým vlastníkem anglického slabikáře), veškeré komunikační bariéry rychle zmizely.

Ukázka části večera: přichází nový návštěvník, zdraví se s našimi hostiteli Ahmedem Džamil Džabarem a Miadem al Katebem a je nám představen jako Ahmed Músa Mohamed. Pozdravíme se s ním, nabídneme mu cigaretu a pokračujeme v hlavní zábavné činnosti, která spočívá v tom, že některý ze Syřanů ukáže určitou věc nebo část oblečení, pojmenuje ji arabsky a čeká na naši reakci.

My se zasmějeme, řekneme, jak se věc jmenuje česky, potom se zasmějí naši přátelé a pak se nějakou dobu smějeme všichni. Mezitím jeden z našich hostitelů připravuje na pánvi jídlo. Celý večer se to opakuje včetně neustálého připravování jídla. Jediná drobnější rozepře mezi námi nastává, když se nás ptají, jakého známe syrského nebo arabského zpěváka a jak je u nás populární. My popravdě odpovíme, že žádného, což není přijato s pochopením, a proto se nás ptají, jestli známe aspoň nějakého arabského herce. Když i teď odpovíme záporně, tváří se dost nechápavě a nevěřícně. Ovšem, když na ani ne otázku jako spíš konstatování, že se u nás určitě učíme ve škole arabsky, odpovídáme opět zamítavě, vyvoláme bouři nevole a jsme pokládáni za naivní lháře, kteří nechtějí přiznat, že ve škole nedávali pozor a neznají tak nejdůležitější světový jazyk. Musíme si je rychle udobřit dalšími cigaretami a oblíbeným trikem s mapou, kdy chceme, aby nám ukázali, odkud pocházejí. Překvapilo nás, že se na mapě poměrně dobře vyznají. Je zase překvapilo, když po nás chtěli ukázat, odkud jsme a my jsme ukázali asi metr a půl od severozápadního rohu mapy. Zábava se pak znovu rozproudila a jeden z našich společníků, kterému jsme říkali Panenka, protože nápadně připomínal našeho fotbalistu Antonína Panenku, byl poslán pro láhev araku. Za delší dobu se vrátil sice bez araku, ale v podstatně veselejší náladě. Abychom nepřišli zkrátka, donesli pak několik láhví něčeho, čemu říkali pivo. Rozlili ho do skleniček a popíjeli po malých doušcích. My jsme tento teplý mok s velmi vzdálenou příchutí piva do sebe rychle kopli, což u našich hostitelů vyvolalo nejprve zděšení, pak údiv a nakonec radost, kterou potvrdili okamžitým doplněním našich skleniček. Zábava pokračovala (mimo jiné i zajímavou a pro logicky uvažujícího člověka těžko pochopitelnou karetní hrou) až do pozdního večera, kdy naši hostitelé vyprovodili další spolubesedníky s tím, že je čas k večeři. Ta také byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme se do jedové chýše vůbec odvážili.

Ahmed položil na zem kus igelitu a doprostřed dal pánev se směsí brambor osmažených na olivovém oleji, několika druhů dušené zeleniny a patřičně ochucenou několika druhy u nás moc nepoužívaného koření. Kolem dal několik misek s okurkami, olivami a paprikou a před každého dal několik chlebových placek, kterými se jídlo z pánve nabírá. K pití byla čistá voda. Jídlo bylo samozřejmě skvělé, jen okurky nás trochu překvapily, protože pálily jako feferonky.

Po několikadenním půstu jsme se zase jednou pořádně nacpali. Nejvíc toho ovšem zvládl Tomáš, za což sklidil uznání ze strany našich hostitelů. Horší chvíle nastaly, když našim žaludkům došlo, co za krutost jsme jim to provedli. Rychle jsme se snažili dostat ven, ale naši přátelé nám to nechtěli povolit, protože si mysleli, že je chceme opustit. Když jsme jim namluvili, že u nás je zvykem se po každém dobrém jídle projít, tak nakonec souhlasili s tím, že půjdeme navštívit jejich známé. Po prvních pár krocích venku jsem málem zakopl o ležícího koně. Této chvíle překvapení využil Tomáš, aby našel místo, kde uleví svému žaludku. Po chvilce jsme došli k malému paneláku, který měl dole malý krámek s potravinami a dalšími nezbytnostmi. Naši průvodci chvilku povykovali, čímž vzbudili nejen majitele obchodu, ale i půl baráku.

Pár lidí sešlo dolů a přestože bylo něco kolem jedné v noci, otevřeli obchod, dali nám limonády a začali se s námi bavit. Před spaním jsme si dali ještě "sprchu". V malé komůrce za závěsem byl mimo "záchodu" i vodovodní kohoutek a velká, asi pětilitrová plechovka od olivového oleje, která sloužila k nabírání vody. Tomáš šel do sprchy jako první. Po chvilce ticha bylo slyšet Tomášovo funění a praskání plechovky, kterou zdvihal nad hlavu. Vzápětí se k nám do "pokoje" vyvalila příbojová vlna. Ahmedovi došlo, že zapomněl dát k plechovce malou nádobku pro jednoduší způsob sprchování. Mimochodem, se záchodem jsme si užili taky dost srandy. Pokaždé, když někdo z nás zmizel za závěsem a začal ulevovat svým unaveným střevům, což se neobešlo bez různých záludných zvuků, vyvolalo to ve vedlejší místnosti, kde byli ostatní, bouři smíchu a různých vtipných poznámek. To samozřejmě dotyčnému k potřebnému klidu k výkonu nepomáhalo. Noc jsme strávili v chýši namačkáni na sebe na molitanových podložkách. Ráno první odešel Ahmed, potom Tomáš s Liborem a nakonec jsem se zdvihl i já.

Přesunuli jsme se na náš útes, kde jsme se rozhodli strávit den nabíráním sil na další cestu. Z odpočinku nás zase jako minulý den vytrhly otravné děti kouřící hnusné cigarety a plivající kolem sebe slupky ze slunečnicových semínek. Nejvíc nás ovšem naštval jeden spratek, který nám pořád vnucoval nějaké hnusné oplatky. Nakonec nám poslední zbytky přímo nacpal do pusy a pak po nás drze chtěl peníze za celou krabici. Zasmáli jsme se a poslali ho pryč. Nedal se ale odbýt, začal vřískat a chtěl pořád víc peněz. Bylo nám jasné, že oplatky, které měl prodávat, sám sežral a teď měl strach z trestu. Když jsme ho začínali mít plné zuby, pohrozili jsme mu policií. To na něj ale moc nezapůsobilo. Chtěli jsme ho proto ignorovat, ale ani to se neukázalo být účinným řešením. Tomáš už byl pěkně rozzuřený a vypadal, že toho zloděje hodí dolů do moře, ale ten najednou zmizel. Naše radost byla předčasná, protože si odběhl pouze pro posily.

Ze zajetí nás vysvobodili až naši známí, když se odpoledne vraceli z práce, takže jsme nakonec docela rádi odešli s nimi znovu do jedové chýše. Večer probíhal naprosto stejně jako minulý den, jenom spát vevnitř jsme po minulé noci odmítli. Nemohli to pochopit a odrazovali nás tím, že venku by nás mohl přejet "drink driver", což nás docela pobavilo. Nakonec ustoupili a šli s námi spát na pláž k moři.